Princ Hanuman

Tohle jsem napsala už hrozně dávno, když mě posedl nápad napsat vlastní knížku. Není to nic moc, protože jsem se dostala do fáze, kdy jsem se totálně zasekla. Kdyby se vám to líbilo, tak prosím komentujte. Určitě to potěší. Je to má prvotina, tak to odpovídá.      Nymf

.........................................................................................................................................

Hanuman byl nejmladším synem tuarezského náčelníka Kálifa. Měl hnědé rovné vlasy a zelené oči, což byla u jeho kmene velká vzácnost. Většina mužů měla kudrnaté vlasy, ale on je měl po své matce. Byl nejvyšší muž z celého kmene a navzdory tomu, že mu bylo pouze šestnáct let už měl bohaté zkušenosti z bojů s nepřátelskými kmeny. Měl tři bratry a mladší sestru. Nejstarší bratr Cheríf byl o osm let starší než Hanuman, druhý bratr Mohora byl starší o pouhé tři roky. Jeho sestra Aklima byla o tři roky mladší než on a byla nejkrásnější dívkou z celého kmene.

Hanuman se probral z dřímoty. Jako nejmladší syn svého otce měl za úkol hlídat stáda. Uvědomil si, že neměl usnout. Během jeho spánku by mohli stáda napadnout noční dravci a ostatní hlídači, většinou otroci, by je nechali klidně řádit. Nasedl na svého velblouda a jel se podívat na stáda. Během jeho spánku se však nic nedělo. Cestou musel budit některé hlídače, kteří stejně jako on usnuli po celodenní  cestě na parném slunci.

K ránu se začal probouzet celý tábor. Muži, ženy i děti začali balit a připravovat se na další cestu. Blížila se zima a k jejich zimovišti bylo ještě nejméně pět dní cesty. Všichni doufali, že dorazí včas, aby šestého dne mohli připravit oslavu na uvítání nadcházející zimy, která se ohlásí písečnými bouřemi. Tento svátek byl velmi důležitý. Žehnali zimě, aby nebyla silná, se silnými bouřemi, a aby všichni toto období přežili.

Když měli všechno sbaleno, vypravili se na další cestu. Otroci museli nosit majetek svých pánů, kteří jeli vpředu na velbloudech a hlídat jejich stáda, aby se nesplašila.

Hanuman se připojil ke svému otci a bratrům do čela kolony.

„ Stalo se v noci něco?“ zeptal se náčelník, když se k nim Hanuman připojil.

„Všude byl klid, jen otroci na hlídce, byli tak unavení, že usnuli.“ Odpověděl, aniž se na otce podíval. „

Oni si dovolili usnout na hlídce?“ zeptal se náčelník rozzlobeně.

„Až zastavíme, nechám je zbičovat, aby věděli, že se na hlídce nemá spát.“

„Otče,“ otočil se konečně k otci a pohlédl mu zpříma do očí. „Oni jsou unavení po celodenní cestě. Nemůžeš je zbičovat, to by potom utekli a já bych je nedokázal sám zadržet.“

„Tak dobře synu, ale jestli ještě jednou usnou, biči neujdou,“ řekl náčelník smířlivě. „

Souhlasím,“ řekl Hanuman a opět se zadíval na obzor.

Za těmito muži jeli ženy, které sledovali celou potyčku s obavami, aby náčelník nechtěl zastavit a nechat otroky rovnou zbičovat. Neměli starost o otroky, ale o děti, které trpěli dlouhou cestou nejvíce, kvůli nedostatku vody.

Za ženami s dětmi se táhl dlouhý zástup otroků s naloženým nákladem, za nimi hnali ostatní otroci stáda. Kolonu uzavírali válečníci, kteří dohlíželi na otroky a také aby stáda nenapadli dravci. Nebezpečí však nepřišlo od dravců, ale od někoho jiného.

Najednou se celá kolona zastavila. Na obzoru se objevil jezdec. Nebilo poznat, k jakému kmeni patří, protože měl zakrytý znak na prsou.

Náčelník zavolal: „Přidej se k nám, jsi-li přítel a odjeď, jestli jsi nepřítel. V prvním případě tě rádi uvidíme, nabídneme ti pohostinství a ochráníme tě. Jsi- li nepřítel, necháme tě v klidu odejít a nebudeme tě pronásledovat.“

Cizinec na to neodpověděl, otočil se a zmizel za dunou. Vzápětí se rozlehl divoký válečný pokřik, až kdekomu ztuhla krev v žilách. Nad dunami se objevilo velké množství válečníků, vedené mužem, kterého předtím náčelník oslovil. Válečníci na konci kolony uslyšeli ten pokřik a rozjeli se dopředu. Pozdě si uvědomili, že vjeli do pasti. Obklíčili je nepřátelé, protože se ukázalo, že všichni patří ke kmeni Amenovců a jsou odvěkými nepřáteli Tuaregů. Náčelník si je prohlédl a zavolal na své syny: „Držte se dál a ochraňujte ženy a děti.“ Jen to dořekl, nepřátelé se rozjeli za válečného pokřiku ke karavaně. Zezadu bylo slyšet řinčení zbraní, ale Tuarežští válečníci neměli šanci proti takové přesile. Hanuman viděl, jak jeho otec jede vstříc nepřátelům. Přepadla ho hrůza, když viděl, jak jeho otce zasáhl šíp do ramene. „Otče,“ zvolal a rozjel se mu na pomoc. Cestu mu však zastoupili nepřátelští jezdci. Přestože byl obratný bojovník jeden z nich ho zasáhl do ramene tak, že po zádech spadl z velblouda. Poslední co slyšel, než omdlel, byl otcův smrtelný výkřik a matčin pláč. Pak ho obestřela temnota. 

Když se probral, blížil se večer. Všude kolem se povalovaly ohořelé kusy stanů, zboží, mrtvoly lidí i velbloudů a starých otroků. Když se podíval, zjistil, že jeho otec, bratři a všichni válečníci jsou mrtví. Ženy, děti, otroky a stáda odvedli nepřátelé s sebou.

Hanuman poklekl u otcovy mrtvoly a vzal si náhrdelník. Odznak náčelníka Tuaregů. Byl jediný syn náčelníka, který masakr přežil. Celou noc strávil na tomto smutném místě, aby načerpal síly.

Další den ráno se mu i přes jeho zranění podařilo všechny pohřbít do písku. Poklekl u hrobu svého otce a bratrů a vyslovil přísahu i závazek: „Ať se stane cokoli, nepřestanu, dokud budu živ a dokud nepomstím vaši smrt a nezachráním ze zajetí svou matku a sestru. Tak přísahám.“ Uvědomoval si, že mohou být kdekoli, ale na tom mu nezáleželo. Svoji přísahu stvrdil vlastní krví.

Potřeboval zbraně, potraviny a především vodu. Našel však pouze luk, šípy a krátký zahnutý meč, ostatní zbraně byli pryč.  Nenašel žádné potraviny ani vodu, ale věděl, že necelý den cesty daleko je oáza. Vzal si to co zbylo a vydal se na cestu. Putoval až do soumraku a rozhodl se, že bude pokračovat i v noci při svitu měsíce. Věděl, že ráno by měl být v oáze. Obavu měl pouze z útoku nočních dravců. Kvůli svému zranění se nebude moci pořádně bránit útokům. Bohužel měl smůlu.

Bylo kolem půlnoci, když spatřil pružný stín nějaké šelmy. Za chvíli uviděl i stopy a poznal, že ho sleduje gepard. Když zvedl oči od stop, uviděl skutečně geparda na duně před sebou. Vyhublé zvíře ho pozorovalo hladovýma očima. Hanuman se připravil na střet, přestože věděl, že nemá nejmenší šanci, ale přesto bude bojovat. Zvíře však nejevilo nejmenší známky toho, že by se chystalo k útoku. Náhle se gepard rozběhl přímo na Hanumana. Začal zápas na život a na smrt. Zvíře útočilo a uskakovalo z dosahu Hanumanových zbraní. Za chvíli měl rozpáranou nohavici nasáklou krví. Nakonec se mu však přes zranění podařilo zvítězit. Zasáhl zvíře tak, že se svalilo a zůstalo ležet. Chrčivě lapalo po dechu, protože se mu podařilo zasáhnout ho do krční žíly. Za chvíli byl gepard mrtvý. Hanuman si lehl vedle zraněného zvířete, ovázal si nohu kusem látky a usnul. Když se znovu probudil, zjistil, že má slunce již vysoko nad hlavou, blížilo se poledne. Z posledních sil se zvedl a vlekl se mátožně dál. V dálce zahlédl oázu a to, že u ní táboří nějací jezdci. To mu bylo jedno, hlavně když se dostane k vodě. Dopotácel se až do oázy a tam omdlel.

...........

Když se znovu probral, zjistil, že je v nějakém stanu. Kdosi ho hlídal, ale on ho téměř neviděl.

„Kdo jste a kde to jsem,“ zeptal se a pokusil se zvednout. „

Zůstaň ležet, nechceme ti ublížit.“ Řekl neznámý a přitlačil ho na lůžko.

„Jsem Ahmed a našel jsem tě ležet v bezvědomí na břehu jezera,“ řekl neznámý a podal Hanumanovi vodu. Ten ji vděčně přijal. 

„Kdo jsi ty?“ zeptal se. „Podle tvého náhrdelníku soudím, že jsi náčelník Tuaregů, ale jak ses dostal sem?“

Hanuman na něj pohlédl a řekl: „Jmenuji se Hanuman a jsem nejmladším synem Tuarezského náčelníka. Cestovali jsme na naše zimoviště. Necelý den cesty odtud přepadli naši kolonu Amenovci a všechny pobily. Já jediný přežil. Všechny ženy a děti odvlekli s sebou. Přísahal jsem nad hrobem svého otce, že se pomstím a zachráním matku a sestru. Vzal jsem si otcův náhrdelník a šel jsem k nejbližší oáze, tedy sem. Cestou mě však napadl gepard. Zabil jsem ho a doplazil se až k oáze.“ Dokončil svůj příběh.

Ahmed se zamyslel a pravil: „Jsi statečný, když ses dokázal dostat až sem. Přede dvěma dny jsme viděli Amenovce, jak ženou nějaká stáda a vlečou ženy. Byl slyšet i pláč malých děti. Podle toho jsme poznali, že napadli nějaký kmen a vyvraždili ho. Mířili na západ a nevšimli si nás. Nemáme s nimi žádné spory, ale kdo ví, co se může stát.“

„Oni se vydali na západ?“ zeptal se Hanuman a znovu se pokusil zvednout. „Musím je najít a pomstít všechny ze svého kmene.“

„V tomto stavu je nemůžeš pronásledovat.“ Domlouval mu. „Mají velké množství válečníků, ale ty jsi sám. Počkej, dokud se neuzdravíš a nezískáš podporu jiných kmenů.“

„Dobře, ale až se uzdravím, půjdu.“ Řekl Hanuman a konečně se uklidnil.

Cizinec mezitím vstal a odcházel. Než vyšel ze stanu, zaslechl Hanuman jasně: „To se teprve uvidí.“ Poté vyšel ven a nechal Hanumana samotného ve stanu. Ten přemýšlel. ´Jak to myslel, že se teprve uvidí? Až budu zdráv, dostanu se odtud za každou cenu. I kdybych je měl pobít.´ S touto myšlenkou znovu usnul.

Když se probudil, zjistil, že má u lůžka jídlo a vodu a uvědomil si, že téměř dva dny nic nejedl. Když se najedl, přišel ho opět navštívit Ahmed.

Prohlédl mu rány a poznamenal: „Dobře se to hojí, budeš ale muset zůstat nejméně pět dní u nás.“

„Čím se vlastně živíte?“ zeptal se Hanuman a rozhlédl se po stanu, který byl bohatě vyzdobený.

„Jsme obchodníci, obchodujme se zbožím, které lidé nejvíce potřebují. A teď již odpočívej. Zůstaneme tu ještě tři dny a potom pojedeme směrem na západ. Můžeš se k nám přidat, jestli budeš chtít.“ Když  cizinec vstal a odcházel, zaslechl Hanuman jasně slova: „Nebudeš mít na výběr.“ Potom cizinec odešel.

Během následujících třech dní se Hanuman pokoušel zjistit o lidech, kteří mu zachránili život co nejvíce. Přestože do stanu chodil jenom Ahmed, věděl, že s sebou mají ženy a děti, protože slyšel jejich hlasy, ale nikdy je nezahlédl.

Hanuman se uzdravoval  pozoruhodně rychle. Pokaždé, když mu cizinec přinášel jídlo, častoval ho zvědavými otázkami. On se vždy jen potutelně usmíval a na žádnou neodpověděl.

Třetího dne přišel cizinec ještě se dvěma muži a svázali mu ruce.

„Co se to děje,“ ptal se jich, když mu svazovali ruce.

„Odjíždíme.“ Řekli cizinci, „a tebe bereme s sebou.“ Poté ho vyvedli ven a posadili na velblouda. „Teď ti prozradím,  s čím vlastně obchodujeme. Jsme obchodníci s otroky. Nemá smysl se pokoušet ujet, protože s tímhle velbloudem by ses daleko nedostal. Je velmi starý a vždy se drží s námi.“  Poté vylezl na velblouda a všichni se dali do pochodu.

Teprve nyní Hanuman poznal, že ženy a děti byli pouze otroci k prodeji. Byly mezi nimi i nějaké tuarezské ženy, které ho poznali. Jeho sestra ani matka však mezi nimi nebyly. Cestovali celí den na západ a Hanuman přemýšlel, co se mohlo stát s jeho matkou a sestrou.

Když  se začínalo stmívat, rozhodli se otrokáři postavit stan. Zavedli Hanumana do velkého stanu s ostatními otroky. Dali jim nádoby s vodou a trochu potravin, aby jim otroci cestou nezemřeli a na tržišti vypadali dobře. Když  otrokáři odešli, snažil se Hanuman zjistit od ostatních, co se stalo s jeho matkou a sestrou. Ženy věděli jen, že je oddělili od ostatních s dalšími, z jejich kmene a ti odjeli s jinými otrokáři na jih.

V noci se Hanumanovi zdálo, že jeho sestru koupil nějaký zlý kupec a zacházel s ní surově. Úlekem se probudil. ´Byl to jen sen,´ namlouval si. Skoro už spal, když  zaslechl hlasy. Byly to otrokáři, kteří měli hlídku před stanem. Z rozhovoru si akorát pamatoval, že jestli pojedou stejnou rychlostí, jako dnes, dorazí do města na velký trh otroků za dva dny.

Další den je zbudili brzy ráno, vše sbalili, naložili na velbloudy, seřadili otroky, naložili Hanumana na velblouda a vyrazili na cestu. I když  se Hanuman snažil zjistit od známého otrokáře něco o matce a sestře, nedověděl se nic.

K večeru dorazili k oáze. Doplnili vaky vodou a uložili se ke spánku. Ráno pokračovali unavení otroci i jejich věznitelé v cestě. K poledni měli město na dohled. Dorazili do města právě včas.

Hanuman nikdy neviděl město, tak se rozhlížel, aby mu neunikl ani kousek z toho pozoruhodného místa. K večeru začne velký trh s otroky, který se koná každý rok a trvá tři dny. Otroci dostali pořádně najíst, aby na trhu dobře vypadali a přinesli otrokářům vysoký zisk…

Hanuman přišel na řadu až jako poslední, poslední den trhu, takže viděl, jak se prodávají jeho příbuzní. Konečně přišel na řadu. Musel všem ukázat své zuby, jestli má všechny. Otrokář ho velmi vychvaloval, že je silný a mladý.

Nakonec ho koupil majitel rudného dolu za velmi vysokou cenu. Byl to vysoký muž s upřímnou a laskavou tváří, který  Hanumanovi nechal sundat pouta a sám ho vedl do dolů, které ležely za městem.

Hanuman neměl tušení, kam ho jeho nový pán vede. Tušil, že ho čeká velké utrpení. Již slyšel o rudných dolech a věděl, že každý musel, když brzy nezemřel, pracoval až do smrti. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se znenadání jeho nový pán. Když Hanuman neodpověděl, zastavil se a pohlédl mu do očí.

„Jsem Hanuman,“ odpověděl, a uhnul pohledem. Vtom si obchodník všiml jeho přívěsku.

„Tak Hanumane, tohle si vezmu, tam kam půjdeš to nebudeš potřebovat.“ Sundal mu náhrdelník po otci. Okamžik na něm spočinul pohledem a strnul. „Ty jsi náčelník Tuaregů? Slyšel jsem, že je Amenovci všechny pobili.“ Řekl obchodník a otočil se čelem ke svému novému otrokovi. Ten na něj bez bázně pohlédl.

„Jsem syn náčelníka a jediný jsem přežil masakr Amenovců. Všechny ženy a děti si odvedli a hodlají je prodat jako otroky. Také moji matku a sestru.“ Řekl Hanuman  smutně.   

„A jak ses dostal až sem?“

„Chtěl jsem se pomstít, ale byl jsem zraněný. Dostal jsem se k oáze a do rukou těch obchodníků s otroky.“   

Během jejich hovoru se přiblížili k dolům a bylo slyšet kladiva, práskání bičem a hlasy dozorců.

„Jsem přítel všech Tuaregů, ale nemohu tě propustit. Zdejší zákon to nedovoluje. Dohlédnu však na to, aby s tebou dozorci zacházeli ohleduplně. Nepokoušej se však utéci. Chytíme tě a útěk se trestá smrtí. Na,“ podával mu obchodník náhrdelník. „Nos ho pořád u sebe, neztrať ho a nenech nikoho, aby ti ho vzal.“

„Díky pane“, řekl Hanuman a znovu si pověsil přívěšek na krk.

Když přišli k dolu, zavolal obchodník vrchního dozorce: „přivedl jsem nového otroka. Zaveď ho do dolu a potom přijď za mnou.“ Dozorce popadl Hanumana a vedl ho k dolu. Obchodník se vydal ke stanu, kde byla zřízena provizorní kuchyně. Zrovna si naléval třetí pohár vody, když spatřil, že k němu jde vrchní dozorce.

„Odvedl jsem ho pane a všechno jsem mu ukázal a řekl, co má dělat. Pak jsem si všiml, že má na krku nějaký přívěšek. Chtěl jsem mu ho vzít, ale on mi ho nechtěl ani ukázat. Tak jsem ho zbil, aby si to pamatoval, a vzal si ho. Tvrdil, že vy sám jste mu dovolil si ho nechat.“

„Ty jsi mu sebral přívěsek a ještě si ho zbil?“ zeptal se obchodník nevěřícně.

„Dej mi ho. Já sám jsem mu radil, aby si ten přívěsek nenechal nikým vzít. Je to náčelník Tuaregů. Poslední ze svého kmene. Tohle“, ukázal na přívěsek, „je odznak jeho moci. Ty ses opovážil na něj vztáhnout ruku a dokonce jej zbít. Potom jsi mu vzal jeho přívěsek. To je největší pohana jakou může snést. Budeš potrestán a on se bude dívat.“ Rozhodl obchodník rozzlobeně, pohlédl na dozorce a jeho oči by mohl zabíjet.

„Omlouvám se pane, to jsem nevěděl.“

„Ani si nemohl“, řekl obchodník smířlivě. „

Ten přívěšek samozřejmě vrátím a omluvím se. Pane, mám zařídit, aby s ním ostatní dozorci zacházeli lépe než s jinými.“

„Svou omluvou odčiníš to, co jsi mu provedl. Když dohlédneš na ostatní, aby ho respektovali, unikneš trestu.“ Dozorce pookřál a pohlédl na svého pána, který mu předal hanumanův přívěšek.

„Smím vědět, jak se jmenuje?“ zeptal se dychtivě.

„Jmenuje se Hanuman. A teď jdi a nech mě o samotě.“

Dozorce se uklonil a odcházel splnit to, co slíbil. Přitom si uvědomil, že stejné jméno jako nový vězeň má i jeho syn. Cestou promluvil s ostatními dozorci, informoval je o novém vězni a také o tom, jak s ním mají zacházet.

Hanuman zrovna vytahoval koš s kamením ze štoly, když k němu dozorce přišel. Pomohl mu s tím a podal mu přívěsek.

„Odpusť mi to, že jsem tě zbil. Náš pán mi řekl, kdo jsi teprve před chvílí a já tě teď žádám o prominutí.“ Hanuman se na dozorce díval a viděl upřímného muže litujícího svého činu. Potom vzal přívěsek a pověsil si ho znovu kolem krku.

„Díky a odpouštím ti, neměl jsi tušení, kdo jsem.“

„Jmenuješ se Hanuman?“

„Ano,“ řekl  a zkoumavě se na dozorce zadíval. „Můj syn se jmenuje stejně jako ty. Myslíš, že bychom mohli být přátelé?“ Po těchto slovech napřáhl k Hanumanovi ruku. Ten ji po krátké úvaze stiskl.

„Myslím, že bychom mohli.“

„Ve všech dolech platí,“ řekl dozorce smutně, „zákon o bičování. Ty ale bič praktický neucítíš. Naše rány budou velmi mírné. Kdybychom tě nebičovali, ostatní budou chtít, abychom s tím přestali, a to mi nemůžeme. Pán řekl také, že až si odpracuješ svou cenu, budeš smět odejít.“ Potom pohlédl na Hanumana, který měl na sobě špinavé hadry. „Pojď se mnou, dostaneš nové oblečení.“

„Díky,“ řekl Hanuman a následoval dozorce.

Když pozdě večer Hanuman usínal, uvědomil si, že má velké štěstí. Mohl se dostat k pánovi, který by se nezajímal kým je a neměl by s ním žádné slitování. Věděl, že dříve nebo později bude svobodný. Zatím však spal ve stanu pro otroky. Pro všechny tu byli dobré podmínky. Otroci dostávali tolik jídla, aby netrpěli hladem. Majitel dolu byl poctivý a neváhal peníze z prodeje dát na to, aby se i otroci měli dobře.

Ráno, když všichni vstali a vydali se ke štole, ozvala se velká rána a ze štoly stoupal prach. Několik otroků vlezlo dovnitř. Když opět vylezli, řekli všem špatnou zprávu. Dvě chodby se propadly a hrozilo, že se propadne celá štola. Když to řekli pánovi, rozhodl, že se bude muset vykopat nová štola. Nechce riskovat ničí životy. Vykopanou štolu a chodby pořádně zajistí kůly, aby se nezřítila jako ta první. Otroci začali kopat dost daleko od té staré. Pracovali až do večera, ale podařilo se jim vykopat pouze hlavní chodbu. Když pozdě večer Hanuman usínal, věděl, že ještě nikdy v životě tolik nepracoval.

Když se druhý den probudil, slunce ještě nevyšlo. Ležel mezi ostatními a přemýšlel. Už je to dvanáct dní co naposledy viděl svého otce, matku, bratry a sestru. Také si uvědomil, že se v dnešní den narodil. Přišel za ním pán a potichu ho vyzval, aby ho následoval. Když vyšli ven ze stanu, obrátil se na Hanumana.

„Můžeš mi říci, kdy ses narodil? Každý otrok má totiž právo mít v den svého narození volno.“ Potom se na Hanumana tázavě zadíval. Hanuman si povzdechl. „

Je to dvanáct dní, co byl můj kmen vyvražděn. Před šesti dny se měla konat oslava na počest zimy. Já jsem se narodil šest dní po této oslavě.“ „

To znamená, že ses narodil dnes!“ Zvolal pán překvapeně. „A kolik je ti vlastně let?“ zajímal se.

„Zažil jsem šestnáct zim. Je to odpověď na tvou otázku?“

„Ano, a děkuji ti.“ Potom pán odešel a nechal Hanumana stát před stanem. On se potom vrátil k ostatním a čekal na východ slunce.

Když se blížilo poledne, spatřil, jak k němu jde vrchní dozorce a za ruku vede malého chlapce. „

Přišel jsem se za tebou podívat a přivedl jsem ti návštěvu, aby si mel s kým si povídat. To je můj syn Hanuman. Hodně se zajímá o důl, ale já mu nemohu dostatečně vysvětlil, jak to tady chodí.“ Chlapec se pustil otcovi ruky a přišel blíž k Hanumanovi, který si klekl, aby si ho chlapec mohl prohlédnout. „Přijdu si pro něj večer.“ Řekl dozorce a šel se věnovat svojí práci.

Chlapec si prohlížel Hanumana nebojácnýma očima.

„Slyšel jsem, že se jmenuješ jako já.“

„Ano,“ odpověděl Hanuman a také si chlapce prohlížel. Ten si teď všiml přívěsku na jeho krku.

„Máš hezký přívěsek, co je to na něm za znak?“

„To je znak náčelníka mého kmene.“ Chlapcovi se rozšířily oči úžasem a okouzleně sledoval přívěsek.

„Mohl bych si ho prohlédnout?“

„Můžeš, dokonce ti ho pro dnešek půjčím.“ Přitom si ho sundal z krku a pověsil ho na krk chlapci.

„Děkuji ti.“ Hanuman potěšeně sledoval, jak jeho oči září radostí, když se díval na přívěsek na svém krku.

„Nepůjdeme se projít? Myslím, že jsi chtěl vědět něco o dole.“ Chlapec chytl Hanumana za ruku a společně vyšli ze stanu. Procházeli se po dole. Chlapec měl mnoho otázek a tak Hanuman vysvětloval a vysvětloval. Mluvil o tom, jak se těží ruda, ale také o své rodině a svém kmeni. Chlapec mu přitom vysel na rtech a svíral v ruce přívěsek na svém krku. Ani si nevšimli, jak se kolem prodloužili stíny a přiblížil se večer. Najednou Hanuman spatřil chlapcova otce, jak jim jde vstříc.

„Díky, že ses postaral o mého syna, ale musí už jít domů. Matka bude mít starost.“ Poděkoval Hanumanovi a otočil se ke svému synovi. „Rozluč se a pojď. Je čas.“ Chlapec se otočil k Hanumanovi a sundal si přívěsek z krku.

„Děkuji ti za pěkný den.“

„Rád jsem tě poznal,“ řekl Hanuman a pověsil si přívěsek na krk. Chlapec poté chytl svého otce za ruku a společně odcházeli. On se za nimi chvíli díval a pak se vydal k provizorní kuchyni, kde již všichni čekali na jídlo. Když pozdě večer usínal, pomyslel si, že hezčí den ještě nezažil.

Tak ubíhali další dny, až si uvědomil, že je v dole přesně dva roky a má narozeniny. Nemohl se dočkat, až uvidí chlapce, s kterým ho pojilo přátelství. V ten den si ho brzy ráno nechal zavolat pán.

„Chtěl jste se mnou mluvit pane?“ zeptal se a očekával trest.

„Ano, zítra máš narozeniny. Už si u mě odpracoval sou cenu, a jestli chceš si volný. Nemohu tě však jen tak propustit.“ Hanuman zbledl.

„To nemohu odejít, pane?“

„Bohužel ne.“ Obchodník sledoval, jak Hanuman zesmutněl. „Ale mám plán jak tě odsud dostat.“ Dodal.

„Smím vědět jaký plán?“ opět se mu vrátila naděje a byl schopen udělat cokoliv, aby se odtud dostal.

„Ty chceš odtud doopravdy pryč? Co budeš tam venku dělat?“

„Musím pomstít svůj kmen. Prosím, řekněte mi váš plán.“ Zadíval se na něj prosebně.

„Tak dobře.“ Odkašlal si obchodník a pokračoval.

„Budeš předstírat, že máš nějakou nemoc. My tě přestěhujeme do vedlejšího stanu, protože epidemii si tu nemůžeme dovolit. Ty v noci odejdeš s dostatečnou zásobou potravin, aby ti stačili na několik dní. Budeš mít s sebou i velblouda, kterého si sám vybereš. Všem řekneme, že jsi zemřel a budeš spálen. Potom zapálíme pytel plný pouštní trávy a psa, který pošel stářím. Ty budeš už na cestě za pomstou.“

„To bude lehká věc. A řeknete o tomto plánu i dozorcům?“

„Jenom vrchnímu, ten je prý tvým přítelem.“

„Hlavně, ať to nějak vysvětlí svému synovi.“ Hanuman se uklonil a odešel.

Cestou se rozhodl, že se hned pustí do toho plánu. Začal se třást po celém těle, naříkal, že mu není dobře, několikrát se přinutil i zvracet a naskákali mu červené pupínky. Odpoledne už byl umístěn do samostatného stanu s přísným zákazem návštěv.

Když se přiblížil večer, přišel za ním obchodník a přinesl mu zásoby. „V noci, když si budeš jistý, že všichni spí, začneš naříkat. Přijde sem vrchní dozorce a odvede tě pryč z lomu. Ráno všem řekneme, že jsi zemřel. Měj se dobře a nezapomeň, kdo jsi.“ Poté odešel a nechal Hanumana v posledních chvílích v lomu samotného.

Hanuman věděl, že všichni neusnou po celodenní dřině hned a tak počkal až do půlnoci. Dal smluvený signál a vzápětí se objevil vrchní dozorce, který jako by čekal před stanem na znamení. Zavedl ho k ohradě s velbloudy, kde si Hanuman jednoho vybral a nasedl na něj.

„Měj se dobře příteli a ať tě ochraňují bohové.“ „

Sbohem příteli,“ řekl Hanuman, stiskl dozorci ruku a za chvíli zmizel ve tmě.

Konečně vyrážel vstříc pomstě, která přijde. Ať už zítra, za měsíc, za rok či za deset let. Jednou určitě přijde.