Prolog

Dnes je to, pokud mne paměť neklame, rok, co jsme se sestrou založili tento blog a proto dnes přidávám prolog k další nové povídce, která jako ta předchozí, bude přibývat jednou za hodně dlouho. Na psaní řádu bílé růže to však nebude mít žádný dopad, neboť tyto dvě povídky sestra nepíše. Snad se Vám budou líbit a pěkné čtení. Komentář potěší. :)

Winky

........

V starém domě na Grimauldově náměstí seděli v salonku čtyři mladí lidé. Už na první pohled byste poznali jejich pocity. Na tvářích se jim zračilo prožité utrpení a smutek nad ztrátou blízkých lidí. Přemýšleli nad posledními dny a roky a přáli si, aby to byl jen sen, noční můra, z které se už brzy probudí. Jenže nebyla, i noční můra byla v porovnání s tím mnohonásobně lepší. Přesto stále doufali, že se probudí ve svých pokojích a paní Weasleyová je bude volat na snídani. Že sejdou dolů a tam budou všichni se šťastnými úsměvy a dobrou náladou.

Jenže to už se nikdy nestane. Nikdo z nich už tu není a všichni umřeli kvůli nim. Kvůli tomu, že je nezachránili, nebo jim  nezabránili v tom, aby je bránili. Už nikdy je paní Weasleyová nezavolá, už nikdy je Fred s Georgem nerozesmějí svými vtipy, ani Tonksová svými proměnami. Už nikdy si nepopovídají s Remusem o novinkách. Už nikdy!

.....

Válka trvala dlouhých osm let.

Po smrti Albuse Brumbála to šlo s čarodějnickým světem rychle z kopce. Voldemort se přestal skrývat úplně, a to i před mudly. Dobil ministerstvo kouzel i Bradavice. Těch několik učitelů nemělo šanci a byli nuceni prchnout. Neobešlo se to však beze ztrát. Poloobr Hagrid, který měl vždy velké srdce, se obětoval za životy ostatních. I se svým bratrem Drápem způsobil Smrtijedům velké ztráty.

Voldemort ovládl i bakinghamský palác a prohlásil se vládcem země. Začal expandovat i do sousedních států. Všichni se začali skrývat a sbírat síly. Do řádu přibylo mnoho nových členů. S dobrem to však vypadalo špatně. Převládal zde strach a beznaděj.

Poté se však ukázalo, že Brumbálova smrt byla předem domluvena a Severus Snape, nynější ředitel Bradavické školy černé magie, je stále na jejich straně. Zrodil se nový plán.

Všichni se upírali na Harryho Pottera, Vyvoleného, a to i mudlové. To on jim přinášel odhodlání a odvahu. Sám Harry se však na vítězství moc necítil. Sice se mu podařilo s pomocí přátel zničit všechny Viteály, a to i Voldeortova hada, stále tu však byl sám Voldemort, o kterém se říkalo, že je nejmocnější černokněžník všech dob. Co proti němu zmůže sotva dospělý kouzelník? Tato otázka se poslední dobou Harrymu často honila hlavou.

Nastal den bitvy. Všichni se připravovali již od brzkých ranních hodin. Ve vzduchu byl cítit strach, ale i naděje. Naděje, že mají šanci vyhrát, a pokud nevyhrají, zemřou se ctí v boji. Věděli, že už se nemusejí shledat, proto se loučili a nechyběli ani slzy. Do bitvy šli s odhodláním zajistit svým dětem lepší život. I kdyby měli tím vlastním zaplatit.

Plán byl velice jednoduchý a spočíval v tom, že Harry vyzval Voldemorta na souboj. Počítalo se, že Voldemort s sebou vezme většinu svých věrných, aby viděli, jak ´rozmáčkne toho červa´. Jejich největší výhodou bylo, že nevěděl, kolik jich je. S Harrym vyrazila nejpočetnější skupina zastánců dobra. V tu samou chvíli však další skupiny útočily na Bradavice, pomocí jistého chytrého plánku nejmenovaných autorů, ministerstvo a další kouzelnické instituce. Plán to byl v celku dobrý, zvítězili, avšak nikdo si nechtěl připustit ty ztráty.

Harrymu se sice, biť sám nevěděl jak, podařilo zabít Voldomorta a zlikvidovali Smrtijedy, ale zbylo jich tak málo. Smrtijedi se zaměřili hlavně na původní členy řádu, z kterých bohužel nepřežil nikdo. Z původně velké armády zůstalo pouze několik málo lidí, ze strany zla naštěstí nikdo. Kouzelnický svět se však ocitl na pokraji zhroucení.

Našim přátelům se jako zázrakem podařilo přežít. Přesto by byli raději, kdyby také zemřeli. Alespoň by byli se svými blízkými.