Kapitola I.

Nová kapitola k této povídce....Nečekejte nic extra, já psát neumím. Další kapitola v nedohlednu. Snad se bude někomu líbit.

Seděli mlčky a vzpomínali. Od poslední bitvy uběhlo už několik dní, ale oni se stále ještě nevzpamatovali.

Náhle se před nimi objevilo oslňující světlo a když zmizelo, stál tam muž v bílém hábitu, s bílými vlasy a vousy. Byl malého vzrůstu s milou tváří, na které hrál smutný úsměv.

Všichni čtyři vyskočili s hůlkami v ruce.

„Kdo jste?“ zeptal se Harry.

„Skloňte ty hůlky, já vám neublížím,“ promluvil stařec tichým hlasem. Když ale viděl, že se k tomu nemají, pokračoval. „Na tvoji otázku, chlapče,ti odpovím. Jsem Amser. Přišel jsem za vámi. To, že jste přežili právě vy čtyři, není bezdůvodné,“ na chvíli se odmlčel a zadíval z okna.

„Víte, tuto ,práci´ mám už od začátku světa. Starám se o to, aby svět byl v rovnováze. Před mnoha lety se mi do toho však nabouralo Zlo a při chvíli mé nepozornosti mi zde udělalo pěknou paseku. I když jsem se to pokusil napravit, Zlo tím činem příliš zesílilo a mě se to nepodařilo napravit. Zařídil jsem tedy vaše přežití, protože mám pro vás velmi nesnadný úkol.“

„Jaký úkol?“ zajímala se Hermiona. Úkoly byly vždy něco pro ni.

„Pošlu vás do minulosti, do doby první války. Vaším úkolem bude zničit Voldemorta. Pokud se rozhodnete souhlasit, řeknu vám toho víc. Na rozmyšlenou máte tři hodiny,“ a s tím zmizel.

První se vzpamatovala Hermiona.

„Já jsem pro!“ prohlásila rozhodně.

„Já taky“ ozvalo se trojhlasně.

Hermiona se najednou zatvářila vyděšeně, zakouzlila tempus a s výkřikem, že má málo času, vyběhla z místnosti.

…….

O tři hodiny později stáli všichni připraveni v tomtéž salónku. Znovu se objevilo ono světlo a s ním i stařec.

„Vidím, že jste se rozhodli správně,“ usmál se šťastně muž. V jeho úsměvu bylo něco povzbuzujícího a zároveň i zneklidňujícího. Tajemství, která mají být skryta.

 „Tak tedy, pošlu Vás do doby studia sedmého ročníku Harryho rodičů. Nastoupíte s nimi do Bradavic a budete se dál vzdělávat. Jak to uděláte, to je jen na vás, ale na zničení Lorda Voldemorta a jeho viteálů máte nanejvýš dva roky. Můžete změnit cokoli, co Vás napadne,“ seznámil je muž s plánem a na chvíli se odmlčel.

„Ehm, pane, nejsme trochu moc staří na studenty sedmého ročníku,“ ozvala se nesměle Hermiona.

„Oh, ano, ale to nechte na mě,“ zašklebil se stařík, pak však zvážněl. „A ještě si pamatujte, smíte sice změnit cokoli, ale své poslání smíte prozradit pouze jedné jediné osobě. Pokud toto pravidlo porušíte, ať úmyslně, či neúmyslně, vrátíte se zpět sem a novou možnost už nedostanete.“

„Můžeme změnit opravdu úplně cokoli?“ zeptal se s nadějí Harry.

„Ano, cokoli,“ usmál se na něj stařec.

„Dobře tedy, souhlasíme.“

„Hodně štěstí. Věřím, že se vám to podaří.“

A než stihli ještě cokoli říct, než stihli cokoli udělat, obklopilo je světlo a vše se s nimi začalo točit. Raději zavřeli oči. Po chvíli však pocítili pevnou půdu pod nohama a tak je znovu otevřeli.

Byla noc. Stáli před starobylou bránou, kterou všichni dobře znali a kterou tolikrát procházeli. Podívali se na sebe a zjistili, že vypadají mladší. Nemohli tomu stále uvěřit. Jsou v minulosti, mají úkol, na kterém závisí osud celé země. Zejména Harry myslel na  životy tolika lidí, nejen na své rodiče, které by mohli zachránit. Nejen na své rodiče ale i na spoustu dalších. O kolik by jejich svět v budoucnu mohl být jiný. Z rozjímání je však vytrhl něčí hlas.

……..

Brumbál se zrovna vracel z Prasinek, kde byl na návštěvě za svým bratrem, když se před ním objevila oslňující záře, ve které se zhmotnily čtyři osoby otočené směrem k hradu a tak si ho si zatím nevšimli. Vrozená zvědavost mu nedala a proto na ně promluvil.

„Dobrý večer, smím se zeptat, co tu děláte?“ otázal se zdvořile a čekal na jejich reakci.

Všichni čtyři se rychle otočili a namířili na něj hůlkou.

„Profesor Brumbál,“ vydechl jeden z mladíků. Nebyla to otázka, pouhé konstatování skutečnosti a on přemýšlel, odkud by jej mohl znát. Vypadal sice, jako James Potter, byl si však jistý, že on to není.

Všichni čtyři na ráz sklonili hůlky, což ho překvapilo ještě více.

Střetl se s pohledem jedné z dívek. Tolik emocí v pohledu jednoho člověka ještě neviděl. A teď tu před ním stáli hned čtyři, uvědomil si vzápětí.

Nepatrný okamžik měl také dojem, že se k němu ty dvě dívky chtějí rozběhnout. Pak jako by si něco uvědomily a zůstaly na místě. Nasadily dokonalé masky s milým úsměvem, avšak nepromluvily.

„Co vás sem přivádí v tak pozdní hodinu?“ zeptal se znovu a mile se na ně usmál.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravily sborově. Pak si vyměnili jeden rychlý pohled a slova se ujala hnědovlasá dívka.

„Omlouváme se, pane, za tak pozdní hodinu, ale chtěli bychom se přihlásit na zdejší školu. Nemyslím si ovšem, že by bylo moudré mluvit zrovna zde,“ začala diplomaticky.

„Ovšem, pojďte za mnou,“ vyzval je Brumbál, prošel okolo nich a zamířil k bráně, ke které pronesl několik slov cizím jazykem. Nemohl si všimnout úsměvů na tvářích čtveřice jdoucí za ním, neboť všichni čtyři mu rozuměli a byli rádi, že jsou Bradavice dostatečně chráněné už teď.

Brána se s vrzáním otevřela a celá skupinka prošla dovnitř, načež se brána znovu pevně uzavřela. Přešli rychlým krokem přes školní pozemky až k potemnělému hradu, kde Brumbál opět promluvil k bráně, aby mohli projít, a pokračovali už mírnějším krokem bradavickým hradem.

„Lékořicové hůlky,“ pronesl Brumbál, když dorazili ke kamennému chrliči, který strážil vchod do ředitelny a po zaznění hesla se okamžitě odsunul.

Vystoupali po točitém schodišti až k ředitelově pracovně, vešli dovnitř a posadili se do právě ředitelem vyčarovaných křesel.

Brumbál sám se posadil do svého křesla a přes propletené prsty je sledoval svým rentgenovým pohledem. Všichni čtyři si najednou připadali jako malí žáčci přistiženi při lumpárně. V pracovně panovalo ticho.

„Dobře. Takže byste se chtěli přihlásit ke studiu na naší škole?“ započal Brumbál rozhovor a pozorně je sledoval. Slova se opět ujala hnědovlasá dívka.

„Ano, jak už jsem říkala,“ usmála se mile. „Do teď jsme se učili doma, ale už to není déle možné.“ Na chvíli se odmlčela.

„Promiňte, ani jsme se nepředstavili. Mé jméno je Hermiona Gra…Grangresová, tohle je Henry Perkins a Gabriela s Robertem Weelyngovi,“ ukázala postupně na všechny.

Znovu si je přeměřil zkoumavým pohledem, odpovědí mu však byly pouze milé úsměvy.

„Proč nemůžete již déle pokračovat v domácím studiu?“

„Moji a Henryho rodiče zemřeli při nehodě, když jsme byli malí, a proto jsme vyrůstali u Weelyngových, kteří se nás ujali. Bohužel, pan Weelyng měl smrtelnou nehodu. Paní Weelyngová není schopná nás všechny učit, je dlouhodobě nemocná a v poslední době se její stav zhoršil,“ stručně vysvětlila Hermiona smutným hlasem. Chvíli bylo opět ticho, Brumbál si je měřil pohledem a nepatrně se při tom mračil.

„Pocházíte z Anglie?“

„Ano, moji rodiče i Weelyngovi byly angličané, ale Henryho rodiče pocházeli z Ameriky,“ vymýšlela si bleskurychle Hermiona. Její hlas však zněl jistě a přesvědčivě.

„Do jakého ročníku byste nastoupili?“ další otázka a další nepatrné zamračení.

„Do sedmého, pane profesore,“ reagovala opět nejrychleji Hermiona. Kdyby neměl své zdroje, tak by jí to i uvěřil.

„Bradavice jsou významnou kouzelnickou institucí a každý rok přijímají množství studentů. Bylo by velmi náročné vyhledávat každého zvlášť, a proto existuje kouzlo, které již po staletí vyhledává mladé čarodějky a kouzelníky. Avšak Vaše jména zde nejsou. Jako byste neexistovali.“ Na konci svého monologu už se Brumbál mračil a čtveřice se pod jeho rozzlobeným pohledem, působícím na jeho tváři tak nepatřičně, přikrčila.

„To si nedokážu vysvětlit, pane profesore,“ snažila se Hermiona marně zachránit vzniklou situaci. Její hlas však nezněl vůbec přesvědčivě.

„Já ano, slečno,“ Brumbál se navzdory situaci opět usmíval. „Avšak jediným vysvětlením je, že mi tu právě lžete.“

Čtveřice si vyměnila vyděšené a bezradné pohledy a poté se ujal slova černovlasý chlapec.

„Dobře tedy. Máte pravdu, lhali jsme Vám. Ovšem pravdu byste nám nevěřil.“

„Zkuste to,“ povzbudil je Brumbál opět úsměvem.

„Tak tedy,“ Harryho nervózní hlas prozrazoval, že neví, kde začít. „Narodil jsem se 31. července 1980.“

Brumbálův šokovaný pohled mu prozradil, že měl pravdu. Tohle bylo moc i na vždy vyrovnaného kouzelníka. Když po chvíli ředitel kývl, aby pokračoval, přidali se k němu i ostatní a společně mu řekli vše o věštbě, o jejich letech v Bradavicích, o válce i o tom, jak to nakonec dopadlo. I když vyprávěli pouze stroze, bez podrobností, při konci se začínalo již rozednívat.

Brumbál na ně ještě chvíli překvapeně hleděl, už dlouho se mu nestalo, že by ho něco tak překvapilo.

"Myslím, že Vaše původní vysvětlení je pro ostatní přijatelné a zajišťuje Vám možnost opouštět školu pod záminkou návštěvy těžce nemocné," zavedl Brumbál řeč na aktuální téma poté, co zodpověděli všechny jeho otázky. "Vašemu přijetí na naši školu nic nebrání. Vítejte v Bradavicích," Brumbálovu tvář už zase zdobil úsměv.

"Teď mě prosím doprovoďte do Velké síně, představím Vás ostatním profesorům." S tím se zvedl a vyrazil z ředitelny, při čemž ho ostatní následovali.

…………

„Milí kolegové, chtěl bych Vám představit nové studenty, kteří na naši školu tento rok nastoupí. Gabriela a Robert Weelyngovi, Hermiona Grangresová a Henry Perkins. Všichni nastupují do sedmého ročníku." Během své řeči Brumbál obešel stůl a usadil se do svého křesla. "Přešli k nám z domácího učení."

Když se všichni představili, vyzval Brumbál čtveřici, aby se posadila k jednomu z kolejních stolů na snídani.

"Tady máte seznam učebnic a věcí, které potřebujete tento školní rok," zastavil se u nich ještě Brumbál před odchodem ze síně. "Slavnostní hostina začíná v půl osmé večer, takže se prosím dostavte před jejím začátkem do mé pracovny.

"Musíme nutně na Příčnou," prohlásila Hermiona poté, co je Brumbál opustil. "Potřebujeme kufry, hábity, zásoby do lektvarů, kotlíky, váhy, aktuální vydání učebnic a společenský hábit.“

„Společenský hábit?“ zeptali se naráz všichni společně.

„Sedmé ročníky v Bradavicích každoročně pořádají rozlučkový večírek,“ oznámila jim Hermiona. „Navíc potřebujeme zjistit aktuality,“ pokračovala dál jakoby nic.

…………….

Nákupy na příčné si vysloveně užívali. Poté, co se objevili na tolik známé klikaté ulici dlážděné kočičími hlavami, zmocnila se jich nostalgie.

Navštívili snad všechny obchody a nakoupili vše potřebné. Nikoho nepřekvapilo, když se Hermiona v Krucáncích a Kaňourech přiřítila s hromadou asi třiceti dalších knih, kterými rozšířila svoji „malou“ knihovnu.

Nákupy strávili několik hodin, navštívili také mnoho známých míst a vzpomínali na vše hezké, co tam zažili. Nakonec se vydali ke Třem košťatům, kde strávili zbylý čas.

…………….

Přesně ve čtvrt na osm zaklepali na dveře Brumbálovi pracovny a po vyzvání vstoupili.

„Jsem rád, že jste již tady. Jak již jsem říkal, slavnostní hostina začíná v půl osmé a to zařazováním. Budete zařazeni do koleje po studentech prvního ročníku. Nyní je čas vydat se do síně.“

………………

Brumbál je nechal stát ve Vstupní síni a studenti, kteří procházeli okolo, si je zvědavě prohlíželi. Čtveřice však vůbec nevnímala, se šťastným výrazem se rozhlíželi okolo sebe po tak známých zdích. Nevšimli si ani, že už dorazili prvňáčci, dokud je profesorka McGonagalová nezahnala do místnosti vedle Velké síně. Zvědavé pohledy prvňáčků je nechávali v klidu, už dávno si zvykli nevnímat přílišnou pozornost.

Když pro ně prof. McGonagalová přišla, nechali projít nejdříve prvňáčky a poté je s úsměvy následovali.

Velká síň byla jako vždy nádherně vyzdobená. Pohled na všechny ty šťastné a veselé tváře je naplnil ještě větším štěstím a odhodláním naplnit svůj úkol.

Došli až k učitelskému stolu, před který právě profesorka postavila trojnohou stoličku a na ni položila moudrý klobouk. Když se pohnul a začal zpívat svou píseň, několik prváků sebou polekaně škublo. Po bouřlivém potlesku začala profesorka předčítat jména podle seznamu a čtveřice se opět rozhlédla po síni.

"Grangresová, Hermiona," zaznělo poté, co ze stoličky seskočil poslední prvňák. Hermiona pustila Ronovu ruku, došla až k profesorce a s úsměvem se posadila na stoličku.

"Vítám tě, Hermiono Grangerová. Vidím, že jsem tě již jednou zařadil, stejně jako tvé přátele. Vím, jaký máte úkol, a také věřím, že to zvládnete. Přeji Vám hodně štěstí." Poté jí ještě navrhl, jestli nechce do Havraspáru a chvilku si jen tak povídali o ničem. Celá síň vyjeveně zírala na mladou čarodějku na trojnohé stoličce, dusící smích. Když nakonec zakřičel "Nebelvír", Hermiona se zvedla a postavila nedaleko, zatímco profesorka McGonagalová vyvolala další jméno.

"Perkins, Henry."

..........

Zařazování proběhlo u všech obdobně a za chvíli už společně mířili ke stolu své staronové koleje. Harryho srdce několikrát vynechalo, když mezi staršími žáky, ke kterým právě mířili, zahlédl své rodiče. I ostatní byly nervózní ze střetnutí se "starými" známými.

"Promiň, je tu volno?" zeptala se Ginny chlapce s hnědými vlasy v ošoupaném hábitu, ve kterém všichni poznali Remuse Lupina, když došli až ke konci stolu.

"Jistě," vrátil jí úsměv a šťouchl do vedle sedícího chlapce s černými vlasy, aby se šoupl.

"Ahoj, já jsem Robert, to je moje sestra Gabriela, Hermiona a Henry," představil je všechny Ron.

"Těší mě, já jsem Remus, ten vedle mě je Sirius a ti dva naproti jsou James a Peter."

Počáteční nervozita rychle opadla a vesele si povídali.

"Henry, nejste s Jamesem nějak příbuzní? Jste si hrozně podobní. Vždyť vypadáte vlastně stejně," zajímalo Siriuse.

"To nevím, ale pochybuji," zasmál se Harry.

........

Když skončila hostina, přišla k nim vysoká dívka se zrzavými vlasy.

"Ahoj, já jsem Lili Evansová, ukážu Vám společenskou místnost a vaše ložnice."

"Hermiona," usmála se na ni Hermiona. "To je Robert, Gabriela a Henry."

"Hej, Evansová," ozvalo se náhle vedle nich. "Půjdeš se mnou na to rande?"

"Sklapni, Pottere!" odsekla mu Lili a jako první vyrazila z Velké síně. Procházeli hradem a Lili jim ukazovala učebny, okolo kterých procházeli, když dorazili k Buclaté dámě.

"Antropolis," řekla Lili a obraz se odklonil. Vešli do společenské místnosti, která byla plná lidí. Nevšímali si jejich zvědavých pohledů a usadili se do pohodlných křesel, aby jim Lili vysvětlila základní pravidla. Právě, když skončila, odklopil se portrét a do místnosti vešli čtyři chlapci.

"Remusi," zavolala Lili a dál si nově příchozích již nevšímala. "Remus vám ukáže ložnici sedmého ročníku," vysvětlila klukům. "A vy pojďte se mnou," otočila se na děvčata. Když na souhlas kývli, vydala se ke schodišti vedoucímu do ložnic.

Čtveřice byla unavená po tak dlouhém dni a proto jen ulehli do svých postelí, ignorujíc své povídající spolubydlící.