Kapitola XVIII.

Ahoj,

konečně nová kapitola :D

Pro všechny, kteří napsali komentář a nebo alespoň hlasovali v anketě.

Winky

...

Naše skupinka se toho dne sešla už při obědě na ‘válečné poradě‘. Hlavním tématem byli samozřejmě jejich noví členové.

„Myslím, že není nutné, abychom u toho byli všichni. Stačí jeden, kdo je provede a všechno jim vysvětlí,“ Hermiona se nejistě podívala po ostatních. Někteří až nadšeně přikyvovali. „Teď se jen dohodnout, kdo to bude.“

„Já bych měl dnes konečně vyrazit do Tajemné komnaty. Musíme toho tam hodně upravit, než bychom tam začali chodit. Některé z těch chodeb se mohou každou chvíli zřítit,“ snažil se Harry hned vyřadit z výběru. Nechtělo se mu provázet je po prostorách. Tedy hlavně někoho. A podle výrazů u několika dalších poznal, že jsou na tom stejně.

„Mohla bych jít s tebou?“ zeptala se tiše Ginny. Všichni se na ní překvapeně podívali. „Musím se toho místa přestat bát,“ odpověděla hned zrzka se skloněnou hlavou. Harry ji povzbudivě objal.

„Dobře, vy dva teda odpadáte z výběru.“ Nastala chvíle ticha, kdy se na sebe navzájem koukali, ani jeden se nechtěl dobrovolně přihlásit.

„Weasley, přijmeš moji výzvu k souboji?“ usmál se Draco na Rona. Ani on se nechtěl stát průvodcem. Na rozdíl od ostatních mu ale nevadil Severus. Nebyl si spíše jistý ostatními. Cítil, že mu stále moc nevěří.

„Samozřejmě, Malfoy, s tebou si to rozdám kdykoliv,“ zašklebil se mu zpátky Ron.

„My bychom mohli vyrazit do laboratoře a uvařit ten nový lektvar, co jsme našli,“ otočila se Elizabeth k Nevillovi.

„Myslíš?“ zeptal se chlapec s kulatým obličejem nejistě. Když mu nestál za zády jistý profesor a pochopil přípravu, zjistil, že ho lektvary velmi baví. Ostatní to docela překvapilo, dokud Neville nezmínil, že jeho otec měl na tohle talent. „Nejsem si jistý, jestli je to nejlepší nápad, když tam bude profesor Snape.“

„Ale prosím tě,“ mávla Elis rukou. „My budeme v laboratoři,“ otočila se opět k Hermioně.

„Takže už zbýváme jen čtyři…

…

Profesor Black si uložil vybrané úkoly na pracovní stůl. Právě mu skončila poslední hodina se čtvrťáky. Remus už měl hodinu volno. Zato Snape končil dnes stejně jako on.

Uložil všechny své věci, když se ozvalo ťukání na dveře.

„Siriusi, můžeme?“ objevila se ve dveřích vlkodlakova usměvavá tvář. Vyrazili společně k jisté jižní věži. Nehodlali čekat na sklepního profesora. Bylo by to i nápadné, kdyby se pohybovali společně. Nepozorovaně došli až k portálu a jím dál do ‘hnízda‘, jak se včera dozvěděli, že se tomu říká.

Místnost byla skoro prázdná. Pouze v jednom z křesel seděla mladá dívka.

„Dobrý dne, profesoři. Posaďte se, prosím, počkáme ještě na profesora Snapea,“ pozdravila slušně Ebony. Když o několik minut později vešel i muž v černém, vstala ze svého křesla.

„A co dvojčata?“

„Fred s Georgem dorazili už před dvěma hodinami a prohlídku mají už za sebou,“ objasnila Ebony jejich nepřítomnost.

„Takže, tyto komnaty vybudovali sami zakladatelé Bradavické školy čar a kouzel,“ začala dívka a mimoděk si vzpomněla na mudlovské průvodkyně. Přesně tak si právě připadala. „Prostory jsou umístěny hluboko pod hradem, přibližně na úrovni tajemné komnaty. Jsou pouze tři způsoby, jak se sem dostat. Portálem, kterým jste sem dorazili, vchodem z tajemné komnaty nebo přemístěním. Ke všemu však potřebujete přívěšek, který jste včera obdrželi, nebo souhlas obyvatel místnosti….“

Poté, co jim s pomocí zakladatelů vysvětlila vše o hlavní místnosti a místnosti za knihami, navštívili komnaty zakladatelů. Dalšími dveřmi poté vešli do dlouhé chodby, která se různě větvila, a po jejích stranách bylo množství dveří. Minuli přijímací místnost a ocitli se na prvním rozcestí. Ebony zabočila doprava.

„V této chodbě má každý člen svůj pokoj podle toho, kdy sem přijde. Vaše pokoje jsou až na konci. Pokud budete chtít provést nějaké úpravy, stačí na to jen pomyslet,“ vysvětlovala, když procházeli chodbou. Na jednotlivých dveřích byly jmenovky.

Dívka zůstala stát na chodbě, když každý z mužů vstoupil do svého pokoje. Remus si jen zběžně prohlédl svůj pokoj. Postel s nebesy, noční stolek, velký pracovní stůl, dvě pohodlně vypadající křesílka proti krbu. Za dalšími dveřmi se skrývala malá koupelna.

Vrátil se na chodbu ve stejnou chvíli jako Sirius. Severus už tam spolu s Ebony stál. Vrátili se zpět na rozcestí. V chodbě naproti této byly pouze jedny dveře. Ebony zamířila přímo k nim.

Ani jeden z profesorů neskrýval své překvapení při pohledu na rozměry místnosti. Všude, kam jen oko dohlédlo, stáli vysoké regály plné knih.

„Dobrý den,“ ozvali se dva hlasy od nejbližších křesel. Lenka zůstala sedět se svojí knihou, zato Hermiona se zvedla a zamířila k nim.

„Vítejte v největší knihovně světa,“ pronesla dramaticky. Když viděla jejich nevěřícné pohledy, pokračovala.

„Zakladatelé vynalezli kouzla na zabezpečení knih proti kopírování, která se používají dodnes. Ovšem k těmto kouzlům vynalezli i protikouzla, která znali jen oni. Poté je různě poupravovali a začarovali knihovnu, aby se zde objevovala každá kouzelnická kniha, která byla kdy vydána. Jsou tu knihy v různých jazycích různě staré. Ty nejblíže k nám, které vidíte, obstarali sami zakladatelé. Najdeme zde knihy jejich vlastních kouzel. Můžeme si pročítat vývoj jednotlivých kouzel až do podoby, ve které je známe dnes…“

„V prohlídce knihovny můžete pokračovat jindy,“ skočila jí trochu neomaleně po nějaké chvíli do řeči Ebony a omluvně se na hnědovlásku usmála. Ta jí opětovala úsměv a vrátila se ke své knize.

Vstoupili do chodby proti vstupním dveřím a zastavili se u prvního páru dveří. „Zde máma dvě laboratoře.“ Otevřela dveře nalevo a nechala profesory vejít. Remus se Siriusem jen zběžně přehlédly všechny kotlíky a flakónky, zato Severus očima přímo hltal své okolí, až se zastavil na stříbrné, jako by pableskující lahvičce.

Darovaná krev pegase

Otočil se k dívce stojící nedaleko a upřeně ho pozorující.

„Ano, ten popisek je správný. Tyto komnaty skrývají mnohá překvapení,“ odpověděla dívka. „Budeme pokračovat.“

Vyšli na chodbu. Severuse zajímalo, jestli i druhá laboratoř je tak skvěle vybavená. Než ho stihla hnědovláska zastavit, otevřel dveře. Rychle zhodnotil situaci. Chlapec před ním se skláněl nad kotlíkem, ze kterého stoupal nazelenalý kouř, v ruce připravenou lahvičku, kterou pomalu nakláněl nad kotlík. Lahvičku s krví pegase!

„Longbottome!“zakřičel hlasitě. Chlapec sebou škubl a nebýt dívky, která stála vedle něj, skončil by onen flakonek v kotlíku. Chlapec se k němu překvapeně a vyděšeně otočil. Má proč, jestli zničil byť jen jedinou kapku, odskáče si to! Až poté se muž podíval i na dívku stojící vedle. Její naštvaný výraz mu strašně připomínal Lili.

„Jak si to představujete, profesore! Vtrhnete sem a vyřváváte tu jak na lesy!“ vyjela na něj.

„Co si to dovolujete, Greenová. Strhávám Nebelvíru padesát bodů za vaši drzost a dávání Longbottomovi do rukou tak vzácné přísady!“

„Co já si dovoluji?!? Vy jste sem vtrhl a vyřvával jak na lesy. Málem jste zničil naši několikadenní práci! Nechte Nevilla na pokoji, vy…“ následovalo několik slov ve francouzštině, která však nezněla moc pozitivně. Dívka se několikrát zhluboka nadechla, snažíce se uklidnit, než pokračovala. „A pro vaši informaci,“ zdatně napodobila jeho často používaný tón. „Tady nemůžete strhávat body. Tady nejsme ve škole. Kouzla okolo hradu až sem nesahají. Nemůžete strhnout body za nic, co se tady stane, ani teď, ani později.“

Severus na ní jen zíral. Tak strašně připomínala Lili, obzvlášť když se takhle rozčilovala. Až poté mu došlo, proč se rozčilovala. Změřil si oba pohrdavým pohledem a se zavířením hábitu se naštvaně vrátil na chodbu. Než se dveře zavřeli, ukázal jejím směrem Sirius zvednutý palec.

„No… měli bychom pokračovat v prohlídce,“ pohlédla Ebony nejistě na rozzuřeného profesora. V dalších místnostech objevili kuchyni, jídelnu, mudlovskou posilovnu a několik prázdných učeben. „Mohou se zde objevit i další místnosti, nám prozatím tyto stačí.“

Vrátili se chodbou několik kroků zpět ke dveřím, které prve přeskočili. Ebony otevřela dveře a jako první vešla do místnosti. Už z chodby byly vidět různé záblesky. Když vstoupili, všimli si, že to je od kouzel poletujících velkou, prázdnou místností stejnou jako ostatní, které před chvílí navštívili. Dva mladíci proti sobě v rychlém tempu metali kletbu za kletbou a nově příchozích si ani nevšimli. Kouzla prováděli s lehkostí a neverbálně, přitom se ještě stačili navzájem provokovat.

„To tam nemáš nic lepšího, fretko?“ dobíral si rudovlasý mladík svého soupeře. Severus nedával pozor, byl stále rozčilený ze setkání s Greenovou a Weasleyho poznámka ho také naštvala. Jedna z kleteb byla odražena. Fialový paprsek prorážel vzduch jeho směrem. Zvedal hůlku připraven se před neznámou kletbou bránit, když ho někdo zatáhl dozadu.

„Nepřekračujte tu čáru,“ zavrčela na něj Ebony. Nevnímal jí, jen sledoval paprsek, který se rozprskl několik čísel před ním.

„Pro tebe vždycky, pavouku“ nezůstal blonďák pozadu. Přehodil hůlku do druhé ruky. Všichni přihlížející, kromě Ebony, ho překvapeně sledovali. Zrzek naproti udělal to samé.

Z Dracovi natažené ruky vyletěl proud vody. O vteřinu později z Ronovy ruky proud ohně, Srazili se přibližně v polovině cesty mezi duelanty. Několik dalších chvil se chlapci ‘přetlačovali‘. Bylo na nich vidět, že je to značně vyčerpává. Náhle Ebony vytáhla hůlku a vyslala oranžové jiskry. Oba chlapci ve stejnou chvíli zrušili svá kouzla a podívali se jejich směrem.

Až, když zaslechli nadšený potlesk, všimli si profesoři dvojčat sedících nedaleko u malého stolku.

„Dobrý den,“ pozdravili oba chlapci zadýchaně. Doplahočili se až k onomu stolku, z kterého sebrali dva skleněné flakónky. Ťukli si s nimi a na ex je vyprázdnili. Po povzbuzujícím lektvaru se cítili o něco lépe.

„Už jste dokončili prohlídku?“ otočil se Draco k Ebony, která mu na souhlas kývla.

„Co to bylo za kouzla, ta poslední?“ zajímal se Remus.

„To byla naše moc, kterou jsme objevili nedávno. Ovládáme živly. Já mám oheň a Draco vodu,“ odpověděl mu Ron. „Měli bychom se vydat do hlavní místnosti a zavolat Harryho s Ginny a Brianem. Už bude večerka a ještě jsme s vámi chtěli něco probrat. Dnes musíme být ve věži včas.“ Významně se podíval na profesory.

„A kde je Harry a ti dva?“ zeptal se Sirius.

„Hned co jsme přišli z hodin, vyrazili do Tajemné komnaty,“ pronesl zrzek jakoby nic a vykročil k východu.

„Tajemné komnaty? Té tajemné komnaty?“

„Ano, zpevňují všechny chodby, abychom ji mohli používat k výcviku.“ Nad jejich překvapenými výrazy jen mávl rukou a vyrazil společně s Dracem a Ebony z místnosti.

Ebony zatím vyčarovala několik patronů, kteří rychle zmizeli z dohledu.

„Počkáme ještě na ty tři,“ zavelela Hermiona, když se všichni ocitli v hlavní místnosti. Čekali sotva pět minut, když ze zdánlivě pevné zdi vyšli tři postavy. Hábity měli celé špinavé, pokryté zeleným slizem a místy i roztržené. Ve tvářích měli strhaný výraz. Ginny byla viditelně bledší, než normálně. Přesto se na všechny usmála, i když jejímu úsměvu chyběla obvyklá jiskra.

Několika kouzly upravili své zevnějšky, než se svalili do křesel k ostatním.

„A já myslel, že když jsme se zbavili baziliška, bude to už pohoda,“ povzdechl si Harry. „To jsi nám nemohl říct o všech těch pastech?“ otočil se vyčítavě ke Zmijozelovi. „Není zrovna příjemné letět najednou dvacet metrů volným pádem nebo se ocitnout v úplné tmě. A co ty útočící krysy?“                    

Salazar se zatvářil omluvně.

„Omlouvám se, ale po takové době si člověk už všechno nepamatuje. Navíc byl na vás pěkný pohled,“ vysvětlil a rozesmál se. Pak, jako by si na něco vzpomněl, se zatvářil vážně.

„Musím vás varovat. Nechoďte do úst sochy v komnatě. Tam měl povolen vstup pouze Rani a je zabezpečen tolika kouzli, že by vás pokus dostat se dovnitř mohl stát život.“

Harry se zatvářil zděšeně. Na tázavé pohledy odpověděl.„Zrovna, když jste nás zavolali, tak jsem chtěl do té sochy vlézt. Měl jsem tedy velké štěstí. Děkuji za varování, Salazare,“ pověděl trochu ironicky, ale z jeho výrazu bylo jasné, že je mu vděčný.

„Proč jsme však s Vámi chtěli mluvit. Jak už víte, v našem řádu to není jen o boji, ale také o výuce. Proto každý z Vás dostane dnes několik knih na prostudování. Frede, Georgi, vy do boje nepůjdete dřív, než složíte zkoušky. Vám však,“ otočil se k profesorům. „bránit nemohu, ale zkoušky pro vás platí také…“

Poté jim společnými sílami objasnili obory magie, ve kterých se mají vzdělávat. Neobešlo se to ale bez uražených pohledů dvojčat, ani hádky mezi Siriusem a Severusem. Nakonec se rozešli něco před půlnocí do svých ložnic. Večerku nakonec nestihly.

…………………………………………………………………..…….

Severus, Sirius a Remus se sešli jako každý týden u Brumbála v pracovně. Usadili se do připravených křesel a sledovali nezvykle nervózního ředitele pochodujícího po ředitelně.

„Tak co jste zjistili? A netvrďte mi, že nic. I Fawkes něco ví a nechce mi to říct,“ obrátil se na ně Brumbál a propaloval je pohledem.

„Omlouváme se, ale nemáme pro vás žádné nové zprávy. Stále se nám nepodařilo zjistit, kam mizí. Nevysvětlitelných náhod a nehod po škole přibývá a terčem jsou většinou Zmijozelští.“

„A pročpak jste na ně nepoužili sledovací kouzlo?“ zeptal se Brumbál. I když už mu začínala docházet trpělivost, nedal na sobě nic znát.

„Samozřejmě, pane řediteli, ale museli poznat jeho přítomnost na sobě, nebo chodí někam, kde toto kouzlo nefunguje,“ odpověděl Remus se svým klidem. Sirius se pro změnu rozhodl zahrát menší divadlo.

„Už mě rozčiluje, že si dělají, co chtějí a nikdo o tom nic neví. Budu si muset s Harrym, a vlastně se všemi důkladně promluvit. Tohle už přestává všechno. Jsem jeho kmotr,“ rozčiloval se Tichošlápek.

„Siriusi…“ mírně ho napomenul Remus.

„Je nám jasné, že je Potter tvůj kmotřenec, Blacku, nemusíš nám to stále připomínat,“ prskl po něm Snape. „Všechny nás zajímá, co provádějí. Avšak nevěřím, že to řeknou takovému zablešenci.“ Sirius už se nadechoval k odpovědi, mírně rudý vzteky, když je zarazil Brumbálův hlas. „Pánové, nechte toho, proto tu nejsme. Já s nimi promluvím.“

Když poté trojice odcházela z ředitelny, byli sami se sebou spokojeni. Brumbál nepojal žádné podezření. Sám Brumbál naopak byl stále zoufalejší, že nic neví. Musí si s nimi promluvit co nejdříve.

…

Když se desítka doslechla, že s nimi bude chtít ředitel mluvit, věděli, že budou co nejvíce zatloukat, zatloukat a zatloukat.

……

„Harry, mohu s tebou mluvit,“ ozval se za Harrym Brumbálův hlas. Harry zrovna mířil na snídani. Byl sám, protože něco zapomněl a řekl ostatním, aby šli napřed. Ti už seděli na svých místech u nebelvírského stolu.

„Ano, pane profesore, co potřebujete?“ zeptal se zvědavě, přestože věděl, co po něm jeho dědeček chce.

„Můžeš se po snídani i se svými přáteli stavit za mnou v ředitelně? Potřebuji s vámi něco probrat. Heslo je čokoláda Milka,“ řekl Brumbál a pokračoval na své místo uprostřed učitelského stolu.

„Co po tobě chtěl?“ zeptala se Ginny, jen co se vedle ní posadil.

„Po snídani máme jít za ním,“ řekl zamyšleně, “nejspíš si hodně oblíbil mudlovské sladkosti.“

Ostatní si vyměnili zvědavé pohledy.

„Jak to víš? Já myslel, že má rád pouze kouzelnické sladkosti, teda kromě citronových bonbonů a zmrzliny,“ ozval se Ron.

„Heslo je čokoláda Milka a to je mudlovská sladkost,“ odpověděl Harry a pokračoval ve snídani.

….

„Posaďte se,“ pokynul jim ředitel poté, co všichni vstoupili.

„Co jsi potřeboval, dědo?“ ozvala se Elis.

„Nechcete mi něco říct?“ zeptal se a postupně na všechny upřel svůj modrý pohled.

„Ne, pane,“ pronesli sborově a bez váhání

„Zjistil jsem, že každou chvíli někam mizíte a nikdo vás nemůže najít. Rád bych věděl, kde trávíte svůj čas.“

,Nečekej, že ti řekneme pravdu, po tom co si nám všechno zatajil,‘ pomyslel si Harry a řekl mu předem připravenou historku.

„No, víš. My jsme našli v severní věži tajnou místnost, kam se chodíme učit. Je to něco jako komnata nejvyšší potřeby, jenže se tam nikdo jiný než nás deset nedostane. Zabezpečili jsme tu místnost na radu vevnitř visícího obrazu. Tak máme klid na učení a nikdo nás tam nemůže najít. Ta místnost není ani na mém plánku, stejně jako komnata nejvyšší potřeby. Omlouvám se, ale nemůžeme tě vzít sebou dovnitř,“ zatvářil se omluvně Harry.

„Tak to je to vaše tajemství?“ zeptal se Brumbál a pozorně si je všechny prohlížel.

„Bylo mi divné, že mizíte na celé dny a přesto jste se stali nejlepšími žáky z vašeho ročníku. Nezapomínejte ale také na zábavu. Nemusíte trávit celé dny pouze učením. Je tu taky famfrpál. Měli byste trénovat. V sobotu bude další zápas.“

„My se pořád jenom neučíme. Máme také zábavu. Sice trochu jinou, než je famfrpál, možná jste již slyšel,“ ozvala se Hermiona a sklopila hlavu.

„Ano, slyšel jsem,“ řekl Brumbál a oči mu šibalsky jiskřili. Vzápětí se zablesklo, a když se rozhlédli okolo, zjistili, že na bidýlku u Fawkese se objevil Morion. Kouknul na Harryho a pak začal švitořit se svým otcem.

„A navíc i trénujeme. Chceme vyhrát pohár!“ odporoval Harry.

„Jestli již nic nepotřebujete, pane řediteli, půjdeme,“ ozvala se Ginny.

„Ale jistě, jen běžte. Za chvíli vám začíná hodina, tak ať ji stihnete.“ Usmál se na ně a oni při pohledu na hodinky tryskem opustili ředitelnu.

„Nashledanou, pane řediteli.“ „Ahoj, dědo.“

Brumbál se zvedl a přistoupil k bidýlku se dvěma fénixi. Pohladil oba po hlavě a chvíli si hleděl s Fawkesem do očí.

„To není všechno, co mi tají, viď můj příteli,“ Fawkes sklopil svou hlavu a souhlasně pískl. Vedle něho sedící Morion sledoval tuto scénu se zájmem a smutkem v očích. Také si přál mít takový vztah se svým člověkem, ale Harry na něj neměl moc času.

„No, snad se to časem dozvím,“ řekl Brumbál a vrátil se zpět do svého křesla.