Kapitola XVII.

AKTUALIZOVANÉ

Na přání Simsy. Protože odjíždí do zahraničí a zajímalo ji, jak bude povídka pokračovat, dávám první část sedmnácté kapitoly. Také se jí omlouvám, protože jsem při odpovědi na její komentář úplně zkomolila její jméno.

....

"Tome, je nám velikou ctí…“ začala jedna z postav a Fénixův řád ztuhl. To už však pokračoval další hlas ".... že se nám dostalo této vzácné nabídky…“

"...a s velkou radostí….“

"...ti sdělíme naše rozhodnutí…“

"...které je konečné a neměnné…“

Na chvíli se odmlčeli a nechali v napětí vyšklebeného Voldemorta, který už byl přesvědčen o úspěchu, Smrtijedy i Fénixův řád. 

"S velkým nadšením ti, Tome, oznamuji," ozval se opět hlas, který promluvil jako první. "Že se staneme tvými sluhy jedině ve tvém snu, pokud tedy dokážeš spát. A chtělo by to novou image, ten tvůj hadí ksicht už je starej."

Voldemortova tvář zbrunátněla (nebo alespoň nahodila obdobný výraz, zrudnout asi moc nemohl).

„Dávám vám poslední možnost! Buď se mi podřídíte, nebo vás moji smrtijedi zničí. Je nás přesila, nemáte šanci uniknout.“

„Nikdy se k tobě nepřidáme,“ ozval se znovu první hlas.“Seber si své smrtijedy a odejdi.“

Voldemort se ledově zasmál. „Proč bychom měli odcházet my, je nás přesila.“

„Ani bych neřekl.“

„Ahoj, Tome,“ ozvalo se za Voldemortovými zády. Otočil se a zpatřil Brumbála s Fénixovým řádem.

V té chvíli všichni zaútočili na smrtijedy, kteří jim opláceli stejně. Voldemort vyslal pár kleteb, než se znechuceně přemístil pryč. Smrtijedi, kteří nebyli v bezvědomí, po chvíli svého pána následovali. I přesto boj trval více než hodinu. Fénixové společně s Řádem bílé růže osaměli a měřili si ty druhé zvědavým pohledem.

„Kdo jste?“ zeptal se Brumbál zahalených postav.

„To není důležité,“ ozvalo se, „důležité je to, že my víme, kdo jste vy.“

Fénixův řád sledoval, jak se postavy v bílém beze slova otočily a vydaly se k nejbližším domům.

„Počkejte!“ zavolal Brumbál. „Nechcete se k nám připojit?“

Jedna postava se k němu otočila. „Ještě nenastal ten správný čas. Jednou budeme spolupracovat, ale do té doby... sbohem.“

S tím se všech deset postav rozplynulo. Zbyla po nich jenom bílá růže padající k zemi.

„Měl jste pravdu, Brumbále,“ promluvil Sirius zvedající růži. „Je to jejich značka.“

‚Takže Řád bílé růže, o tom už jsem slyšel‘ pomyslel si Brumbál.

……….

„To bylo něco,“ chechtali se všichni při vzpomínce na Voldemortův výraz.

„A viděli jste výrazy řádu, když jsme začali mluvit?“ Následovala další salva smíchu.

„Co se stalo?“ ozvalo se od zakladatelů.

„Ten hadí ksicht chtěl, abychom se k němu přidali, tak jsme mu zdvořile oznámili, že s nadšením odmítáme. Ten jeho výraz…“ stále se smál Brian a všichni vylíčili zakladatelům průběh celé akce.

„Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněn ani zabit, což je poslední dobou úspěch. Hned jak jsme se objevili, věnovali se Smrtijedi jen nám. A o zbytek se postará Fénixův řád.“

„Také jste tak hrozně unavení?“ zeptala se Ebony a svá slova doložila zívnutím.

„To je normální, nejste zvyklí dlouho bojovat proti přesile, měli byste jít, už je pozdě.“

……

„Crucio,“ zasyčel a namířil hůlkou na dalšího smrtijeda. Po sedmém už ho zuřivost přešla s jen se bavil.

„Jelikož se rozhodli postavit proti nám a nic jste o nich nezjistili, chci, abyste je zničili,“ zasyčel do ztichlého sálu. Nikdo se neodvážil ani ceknou. Marná snaha vysvětlovat, že o to se celou dobu snaží.

„A teď vypadněte!“ vyštěkl ještě a dál už si jich nevšímal. Nepřítomně hladil Naginy po hlavě a přemýšlel nad dalším krokem v jeho cíli ovládnout svět.

……

Na Grimmauldově náměstí bylo neobvykle živo. Všichni chtěli vědět, jak to ten v bílém myslel, a vytvářeli různé teorie.

„Nezbývá nám než čekat, jak se situace vyvine. Nevíme, kdo to je, nemůžeme proto jejich rozhodnutí nijak ovlivnit, ani předem zjistit,“ začal Brumbál. „Ale pokud nastane ta situace a my dostaneme nabídku, souhlasíte s tím, abychom se s nimi spojili?“

Většina členů zvednutím ruky souhlasila. Poté ještě probrali ostatní aktivity a Brumbál schůzi rozpustil.

……

„Zajímalo by mě, jestli bychom mohli přijímat nové členy?“ zeptala se o pár dní později Hermiona zakladatelů. „Bylo by dobré naučit i další kouzelníky se lépe bránit. Samozřejmě bychom nepustili nikoho do boje, než by prošel našimi zkouškami,“ reagovala na překvapené pohledy.

„Samozřejmě, že můžete přijímat nové členy. Už dříve jsme vám to chtěli navrhnout.“

„Napadá vás někdo, koho bychom mohli přijmout?“ zeptal se Harry, potlačujíc nadšení. Věděl hned, koho přijmout, poslední dobou ho velmi zanedbával a kvůli řádu se často viděli jen na hodinách, což ho dost mrzelo.

„No měla bych nějaký návrh,“ nejistě na něj koukla Hermiona.

Nakonec se dohodli na pěti lidech, kterým nabídnou členství v jejich řádu.

………

Byla hluboká noc, když profesor Black procházel jednou z Bradavických chodeb. Najednou měl zvláštní pocit, že musí vejít do jedné z učeben. Vešel dovnitř a zůstal překvapeně stát. Před ním bylo nedbale usazených na lavicích deset postav v bílých pláštích.

„Děkujeme, profesore Blacku, že jste se k nám připojil. Už tady na vás čekáme,“ ozvalo se od jedné z postav. „Máme pro vás určitý návrh.“

„J.. jak jste se sem dostali?“ vypadlo z překvapeného Siriuse.

„Řekněme, že pro nás nejsou zdejší obrany překážkou. Avšak to není důvod, proč jsme se tu setkali. Chtěli bychom vám nabídnout členství v našem řádu.“

„Cože?“ Siriusovi stále ještě nic nedocházelo.

„Nabízíme vám členství v našem řádu,“ ozvala se znovu postava, Harry však už nedokázal skrýt pobavení ve svém hlase. Od ostatních se ozvaly zvláštní zvuky, jak se snažili potlačit smích.

„Proč zrovna já?“

„Důvod našeho výběru se dozvíte později. Nyní záleží na vás, jestli přijímáte naší nabídku.“

„Co to pro mě znamená?“

„Musíte nám dokázat, že vám můžeme věřit. O našem setkání nesmíte nikomu nic říct, kdyby ano, zjistíme to.“

„Dobře, souhlasím,“ rozhodl se po chvíli Sirius.

„Setkáme se, až bude čas…“ s tím všechny postavy zmizely.

Sirius ještě chvíli překvapeně stál, než se vydal do svého bytu. Na hlídkování po chodbách si tu noc už nevzpomněl.

…….

„Ten jeho výraz byl super, jsem zvědav, jak se budou tvářit ostatní,“ prohodil Ron ještě předtím, než zalehli do postelí. „Tak zase zítra večer.“

……

Vyšel právě ze své soukromé laboratoře, když zůstal překvapeně stát. V jeho obývacím pokoji se nacházelo deset bílých postav.

„Dobrý večer, profesore Snape,“ oslovil Draco svého kmotra. Jestli byl překvapen, na výrazu jeho tváře to nebylo znát. „Máme pro vás určitou nabídku.“

Když Snape zareagoval pouze zvednutím obočí, pokračoval. „Chtěli bychom vám nabídnout místo v našem řádu. Samozřejmě si musíme prověřit vaši loajalitu vůči nám, a proto, pokud budete souhlasit, nesmíte o našem setkání nikomu říct.“

„Souhlasím,“ odpověděl tiše Snape a sledoval, jak se deset postav rozplynulo.

……

„Ještě zbývají tři,“ postěžoval si Ron, když byli zpátky v hnízdě. Ostatní pouze přikývli a vydali se do svých ložnic, kde usnuli spánkem spravedlivých.

……

Fred Weasley byl zrovna sám ve skladu, když se kolem něj objevilo deset postav. Chtěl zavolat na George, který byl zrovna vedle v krámu a zjistil, že nemůže mluvit.

„Dobrý den, pane Weasley,“ ozval se ženský hlas. Fred se stále snažil promluvit.

„Ani se o to nesnažte,“ ozvalo se pobaveně. To Ginny byla pobavená chováním svého bratra,. Bylo zajímavé vidět šokovaného zrovna tohohle vtipálka.

„Potřebujeme s vámi mluvit, pouze s vámi, a byli bychom rádi, kdybyste zůstal v klidu,“ řekla, než zrušila kouzlo.

„Víme, že vás nechtějí přijmout do Fénixova řádu. Proto jsme za vámi přišli. Máme pro vás nabídku místa v našem řádu.“

Fred zalapal po dechu. O téhle skupině se k němu už něco doneslo.

„T…to my…myslíte vážně?“ zeptal se dychtivě.

„Ano,“ odpověděla a Fred se rozzářil jak vánoční stromeček.

„Podle vaší reakce soudím, že souhlasíte. Máme však jednu podmínku. Nesmíte o našem setkání nikomu říci. Vůbec nikomu,“ řekla a významně se podívala na dveře oddělující obchod od skladu. Fred pochopil.

„Musíme si ověřit vaši věrnost. Až bude čas, tak se znovu setkáme.“

Poté se postavy v kápích rozplynuli a nechali Freda samotného. On se odebral do obchodu a stále myslel na toto zvláštní setkání.

……

Ten večer trávil George Weasley v bytě nad krámkem sám. Fred měl rande a jemu se nechtělo nikam jít. Zrovna se vracel z koupelny, když se uprostřed pokoje zjevily bílé postavy. Leknutím nadskočil, ale ihned je poznal, jelikož o nich už ledacos zaslechl. Nevěděl ale, co tam chtějí.

„Dobrý večer, pane Weasley,“ ozval se hlas Rona. George ho však nemohl poznat.

„Smím se zeptat, co tu děláte?“

„Ale samozřejmě,“ přitakala postava. „Přišli jsme vám nabídnout místo v našem řádu.“

„To jako fakt?“ zeptal se překvapeně George a nevěřil vlastním uším.

„Ano, pane Weasley. Chcete se stát členem?“ zeptal se Ron a sledoval, jak jeho bratr horlivě přikyvuje.

„Máme však jednu podmínku na potvrzení vaší loajality. Nesmíte o našem setkání vůbec nikomu říct. A to ani svému dvojčeti.“

George po chvíli opět kývl hlavou.

„Ozveme se vám, až bude čas,“ s tím se postavy rozplynuli a George opět osaměl.

……

„Dobrý den, profesore Lupine,“ ozvalo se vedle něj, když na sebe opět vzal podobu člověka. Dnes tu byl sám, protože Tichošlápek musel plnit úkol pro řád. Ač byl nesmírně unavený, sesbíral své síly a polekaně se otočil. V polorozpadlé Chroptící chýši působily bílé postavy velmi nepatřičně. Neměl sílu na to, aby jakkoliv zareagoval, ať slovem, či kouzlem. Pouze vyčkával, jak se situace vyvine.

Brian se na svého kmotra ustaraně díval a pak použil jednoduché kouzlo na zvýšení energie, než opět promluvil.

„Přišli jsme za vámi, abychom vám nabídli místo v Řádu bílé růže. Doufáme, že se k nám připojíte.“

Remus se zmohl jen na souhlasné kývnutí.

„Podmínkou pro přijetí je to, že nesmíte o našem setkání nikomu říct….“

……

„Tak to bychom měli,“ konstatoval Harry s pohledem na stěnu, kde se objevilo zrcadlo. „Dáme jim týden a uvidíme, jak si povedou.“

„Měli bychom si připravit nějaký „výukový program“,“ ozvala se Elizabeth.

„A také nějakou zkoušku, abychom věděli, jestli už se naučili dost,“ přidala se k ní Lenka.

„Měli bychom si ujasnit, co všechno je budeme učit,“ zareagovala Hermiona skloněná nad pergamenem.

„Určitě Obranu proti černé magii a Bílou magii,“ řekl Neville, což Mia hned zapsala.

„Přeměňování“

„Kouzelné formule“

„Lektvary“

„Bylinkářství“

„Péči o kouzelné tvory“

„Léčitelství“

„Základy kouzlení bez hůlky, pokročilé bude jen pro ty, komu to půjde.“

„Taky by měli znát i Černou magii, alespoň teoreticky.“

„Dobře, tyhle předměty bych dala jako povinné. Bez jejich zvládnutí nevezmeme nikoho do boje.“

„Nesmíme zapomínat, že Sirius, Remus a profesor Snape jsou členy Fénixova řádu. Nemůžeme jim zakázat se účastnit boje. Bylo by to podezřelé,“ připomněl Brian.

.

„Dále bych zavedla „nepovinné“ předměty, jako péči o kouzelné tvory, zvěromagii, pokročilé kouzlení bez hůlky, živlovou magii. U každého předmětu by měla být zkouška, dostatečně těžká, abychom ověřili všechny znalosti.“ Hermiona zvedla hlavu poté, co si vše zapsala

Celý týden strávili vymýšlením učebních plánů a následných zkoušek. Nakonec se rozhodli, že zkoušky budou povinné pouze pro dvojčata. U ostatních si jsou jistí, že se to naučí. Budou mít alespoň výhody před smrtijedy.

...

„Je čas,“ proneslo pět bílých postav na pěti různých místech ve stejnou chvíli a podávali budoucím členům jejich řádu šedé pláště. Za chvíli se všichni objevili v hnízdě.

„Vítám vás v našem sídle,“ promluvil Harry. „Pokud jste si nerozmysleli své rozhodnutí, přijmeme vás do řádu.“ Když se neozval žádný protest, pokračoval.

„Tak tedy, přejdeme k samotnému přijímání,“ naznačil rukou jedné z postav, aby ho následovala do jedné z vedlejších místností.

Vešli do malé místnosti, kde nebylo nic jiného, než rytina růže.

„Přiložte pravou ruku na růži,“ vyzvala ho postava v bílém. „Přísaháte, Remusi Johne Lupine, že nikdy nezradíte Řád bílé růže a nikomu neprozradíte nic o jeho činnostech, ani jeho členech?“

„Přísahám,“ pronesl Remus pevným hlasem a na dlani cítil zvláštní teplo. Vedle růže se poté objevila skříň, z které si po vyzvání vybral bílý plášť a přívěšek ve tvaru růže.

„Gratuluji, stal jste se novým členem Řádu bílé růže,“ promluvil opět Harry, když si Remus oblékl svůj nový plášť.

Doprovodil ho zpět do hlavní místnosti a pokynul dalšímu, aby ho následoval.

Za chvíli už v místnosti stálo patnáct postav v bílém.

„Myslím, že by bylo vhodné se vzájemně představit,“ Neville se nesnažil skrýt pobavení ve svém hlase. Všichni se těšili na jejich reakci.

První si sundali kápi noví členové a zůstali na sebe překvapeně zírat.

„Black, Lupin a Weasleyovská dvojčata, no to se mi snad zdá,“ sarkasticky pronesl Snape.

„Taky nejsem nadšen, že jsem tu potkal právě tebe,“ oplatil mu Sirius.

Poté se všech pět otočilo na ostatní. Všichni najednou stáhli kápě a Siriusovi ovisla čelist. Ohromeně hleděl na všechny před sebou. Po chvíli se začal smát a nakonec se smíchy svalil na zem.

Dvojčata se k němu vzápětí přidala. Jen Snape s Remusem dál překvapeně sledovali vysmáté postavy před sebou.

„Co to je za hloupý vtip,“ zavrčel naštvaně.

„Žádný vtip,“ odpověděl mu klidně Draco. „Ale Řád bílé růže.“

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se Remus. Sirius a dvojčata už se pomalu uklidňovali.

„Vítejte v Bradavicích,“ ozvalo se jim za zády čtyřhlasně. Nováčci se bleskově otočili a spatřili čtyři obrazy. Dokonce ani Snape nedokázal skrýt své překvapení.

Půlka členů původního řádu se zblízka seznámila se zemí, jelikož se zhroutili v záchvatu smíchu.

„Dovolte, abych vám představila Helgu z Mrzimoru, Rowenu z Havraspáru, Salazara Zmijozela a Godrika Nebelvíra,“ promluvila Hermiona, které se jakž-takž podařilo udržet vážný výraz. „Milí zakladatelé, toto je Sirius Black, Remus Lupin, Severus Snape a Fred a George Weasleyovi.“

"Z...zakladatelé," pronesly sborově dvojčata a zůstala překvapeně zírat.

„Těší nás, že vás poznáváme,“ pronesl Godrik.

"Potěšení je na naší straně," pronesl Snape a symbolicky se uklonil.

"Smíme vědět, kde se přesně nacházíme?" zeptal se Remus poté, co překonal prvotní překvapení.

„Jak jsme drive řekli, nacházíte se v Bradavicích. Ale abychom ukojili vaši zvědavost, nachází se tato místnost hluboko pod Tajemnou komnatou.“

Náhle se vedle obrazu objevil plamen, ze kterého vyletěl fénix. Vesele zatrylkoval a snesl se Harrymu na rameno.

„To je Brumbálův druhy fénix. Co tady vlastně dělá?" zeptal se Remus, který si toho fénixe všiml v ředitelně.

"To je můj fénix, Remusi," ozval se Harry a hladil fénixe po hlavě.

„Jmenuje se Morion. Nejspíše byl zvědavý na nové členy.“

Máte pravdu pane, ozvalo se Harrymu v hlavě a on se ušklíbl.

Neříkej mi pane, Morione. Na něčem jsme se přece dohodli.

Omlouvám se Harry.

To je v pořádku.

„Dostal jsem ho jako nejstarší potomek. Morion hlídá Brumbála a hlásí mi, co se dozvěděl. Proto ho budete vídat v ředitelně.“ dořekl Harry

„Jak si to myslel s tím nejstarším potomkem. Vždyť jsi jedináček,“ zeptaly se překvapeně dvojčata.

„Já zapomněl, že to nevíte,“ plácl se do čela Harry, „ já mám ještě sestru a bratra, jsme trojčata. Jsou to Brian a Elizabeth."

Dvojčata se na všechny tři pod%