Kapitola XIX.

Ahoj, tady vám posílám další kapitolu a omlouvám se, že to zase tak dlouho trvalo.

Nymf

……

„Snad jsme Brumbála uklidnili a nebudou nás již ti tři muset sledovat. I když to byla docela sranda, zdrhat jim, když ví, kam chodíme,“ zasmál se Draco a ostatní se k němu připojili.

„Hlavně, aby za námi neposlal někoho jiného,“ měla obavu Hermiona.

„Ale Hermiono, koho by za námi mohl jiného poslat? McGonagallovou? Kratiknota? To přece ne,“ snažil se ji uklidnit Ron.

To již došli do třídy a posadili se na svá místa. Měli kouzelné formule.

….

V sobotu se Harry probudil velmi časně, tak jako před každým zápasem, obzvláště před zápasem se Zmijozelem., Měl štěstí, že netrpěl nervozitou, jako když začal v prvním ročníku hrát. Nezáviděl Ronovi, který o půl hodiny později, zrovna když přišel z koupelny, vstával celý zelený nervozitou.

Sešel do společenské místnosti a sedl si do křesla vedle Hermiony, která tam již seděla a četla nějakou knihu.

„Ahoj Harry, jak se cítíš?“ zeptala se starostlivě Hermiona.

„Já jsem v pohodě, ale měla si vidět Rona,“ usmál se Harry a uviděl Rona s Brianem, Dracem a Nevillem scházet ze schodů. Něčemu se dost hlasitě smáli a Ron již měl normální barvu.

„Ahoj,“ pozdravili dohromady. V tichosti počkali na ostatní (na holky) a pak se vydali na snídani.

Těsně před odchodem do šaten, se Hermiona naklonila k Ronovi. „Hodně štěstí, Rone. Určitě to zvládneš,“ promluvila k zrzkovi a dala mu rychlou pusu, než se vydala na tribunu. Ron zůstal překvapeně stát a s otevřenou pusou se za ní díval. Harry musel svého nejlepšího přítele doslova odtáhnout do šaten.

…

Když se Harry v šatně převlékal do famfrpálového hábitu, byl rád, že Draco již za Zmijozel hrát nemůže. I když nebyl nejlepší chytač, na koštěti to uměl. Nasadil si svou kapitánskou pásku a předstoupil před své družstvo.

„Dávejte si na ně pozor. Obzvláště ty Draco,“otočil se na blonďáka, který hrál na pozici střelce.

„V případě, že dojde ke zranění, připravte se zaskočit,“ obrátil se na náhradníky. Museli je mít, jelikož všichni z družstva byli buď ze šestého nebo sedmého ročníku. „Trénovali jsme tvrdě, měli bychom je porazit. Hlavně ale neusněte na vavřínech. I když bychom je měli porazit, nemusí to vyjít. Měli bychom jít,“ ukončil Harry svou řeč a společně s ostatními vyšel na hřiště. Potřásl si rukou s kapitánem a zápas začal.

….

Společenskou místností Nebelvíru se ozýval velký křik a hlahol. Každý držel máslový ležák a oslavoval jejich vítězství nad Zmijozelem. Jediný Draco neslavil. Ležel na ošetřovně. Jak Harry předpokládal, vrhli se na něj jeho bývalí spolužáci. Celý zápas se mu dařilo potloukům vyhýbat, ale v okamžiku, kdy Harry chytil zlatonku již to nečekal a potlouk ho srazil z padesátimetrové výšky. Naštěstí si ho všimli a nedopadl tak tvrdě na zem. Přesto se uhodil do hlavy a skončil na noc v nemocničním křídle.

„Ale byl to skvělý zápas,“ pochvaloval si Ron. „Hlavně to, jak si se vrhl Harry mezi potlouk a Draca a ještě stihl přitom chytit zlatonku. Škoda, že ten druhý již nešel zastavit. Alespoň se mu nestalo nic horšího,“ pohlédl na Draca, který klidně spal.

„Měl velké štěstí,“ prohlásil Harry a pohlédl na Elis, která držela Draca za ruku. Měla zarudlé oči, ale nyní již neplakala. Věděla, že Draco bude v pořádku. Když viděla jeho pád, modlila se aby to přežil a ona mu mohla říct, co k němu cítí.

„Měli bychom už jít,“ ozvala se Hermiona, „za chvíli bude večerka.“

„Běžte sami,“ řekla Elis, „já tu s ním ještě chvíli zůstanu.“

„Tak dobře, ale moc dlouho tu nebuď,“ prohlásil Brian, který se do rozhovoru zatím moc nezapojoval.

„Nebudu,“ slíbila Elis a ostatní zamířili ke dveřím. V tom okamžiku jim začali zářit ruce a Harrymu se zamlžil pohled. Draco v tu chvíli otevřel oči a začal se pomalu zvedat z postele, do které ho Elis zatlačila zpět.

„Draco, ty zůstaneš dnes tady. Měl si otřes mozku. Nechci tě ohrozit,“ řekl Harry. Že se nezmohl na protest dokázalo, že ještě opravdu není úplně v pořádku..

„Budeme tě informovat, až se vrátíme. Když to nestihneme, přijdeme zítra. Tak na nás nečekej,“ řekla mu Hermiona a společně se všichni vydali do severní věže. Cestou narazili na Snapea, který byl na obhlídce hradu.

„Co tady děláte?“ zeptal se, přestože odpověď věděl.

„Odcházíme,“ zašeptal Harry tak, aby ho slyšel jen Snape.

„Jen se tak procházíme, pane profesore,“ dodal již nahlas a náhlil se následován ostatními do věže a do hnízda. Tam si vzali své hábity a všichni se chytili Harryho. Neměli čas vysvětlovat, kam jdou.

Objevili se v jedné vesnici na severu Anglie. Vypadalo to tu jako po útoku. Pobořené domy, některé i hořely. Nejvíc je však zaujal houf smrtijedů, kteří mučili obyvatele těchto domů.

Nikdo z nich si nevšiml devíti postav v býlích hábitech.

Ti na ně hned zaútočili. Pod náporem kouzel padli k zemi nejbližší smrtijedi a již se nezvedli svázaní pevnými provazy.

To si jich všimli i ostatní a přestali mučit lidi.

„A hele, kdo sem přišel,“ ozval se jeden, pravděpodobně vůdce celé skupiny.

„Myslíte si, že proti nám máte nějakou šanci? Vás je jen devět, ale nás je třicet,“ oznámil, načež se zasmál nad jejich opovážlivostí. Úsměv mu však stuhl na rtech, když postavy v hábitech zvedli hůlky a začali kouzlit. Po první salvě kouzel padlo deset Smrtijedů, i když se kryli za štíty.

„Myslím, že proti vám šanci máme,“ ozvala se jedna postava a dalším kouzlem vyřadila dalšího Smrtijeda.

Velitel, když viděl, že nemají šanci, se přemístil zpět ke svému pánovi. Ostatní nespoutaní smrtijedi ho následovali.

V okamžiku, kdy se Smrtijedi přemístnili pryč, objevil se Fénixův řád. Všichni, až na tři, byli překvapeni spoutanými smrtijedy.

„Dobrý den,“ přistoupil k devítce Brumbál. Chtěl se jich na něco zeptat, ale v tom se jedna z býlích postav zhroutila v bolestech k zemi.

„Orle,“ ozval se výkřik a jedna z ostatních se vrhla ke zhroucené postavě.

„Co se mu stalo?“ ptal se Brumbál. Byl za každou cenu rozhodnut o nich zjistit co nejvíc.

„To není vaše starost. Omluvte nás, Brumbále, ale musíme jít,“ promluvila další postava v bílém. Potom se všichni chytli zhroucené postavy a přemístili se pryč. Zbyla po nich pouze bílá růže na zemi.

…

Mezitím v temném sídle:

Smrtijedi se objevili v temném sídle přímo před Voldemortem.

„Co tu děláte? Měli jste všechny umučit a vy se vrátíte po půl hodině a v tak malém počtu!“ zasyčel na ně a začal  na všechny přítomné sesílat Cruciatus.

„Pane..můj pane,“ ozval se velitel skupiny.

„Co?“ zasyčel vztekle Voldemort a přerušil kouzlo.

„Znovu se tam objevili ti v bílém. Tentokrát jich bylo devět, ale stejně jsme proti nim neměli šanci. Ostatní jsou již jistě na ministerstvu.“

„Zase ti bílí. Zjistil někdo z vás, kdo to je?“ zařval vzteky nepříčetný Voldemort. Když se nikdo neozval, znovu na ně seslal Crucio. Když se konečně uklidnil, všichni byli v bezvědomí. Dva z nich se z něj již neprobudí.

„Ti noví Smrtijedi jsou úplně neschopní a nic nevydrží!“ Poté opustil místnost a nechal domácí skřítky se o ně postarat.

...

„Co se stalo, Harry?“ zeptal se Brian, když se objevili v hnízdě a uložili ho na pohovku.

„Voldemort měl vztek, ale už je to dobré. Na chvíli mě to překvapilo, ale měl jsem to čekat,“ odpověděl Harry.

Pak se podíval na hodiny. Bylo jedna hodina v noci. Pro cestu na ošetřovnu již bylo moc pozdě.

„Teď necháme Draca spát. Řekneme mu to zítra,“ rozhodl za ně.

„Mohli bychom tu přespat. Stejně zítra není škola, tak by nás nemusel nikdo hledat,“ řekla Hermiona a vzápětí se otevřeli dveře a dovnitř vpadli tři profesoři se Siriusem v čele.

Ten se hned hrnul k Harrymu, stále sedícímu na pohovce.

 „To se vám vážně povedlo,“ prohlásil Sirius. „Pohled na překvapeného Brumbála byl k nezaplacení. Chtěl bych být u toho, až se všechno dozví.“

„To by se ti mohlo lehce splnit. Chystáme se mu to říci nejdéle do konce pololetí,“ prohlásil Harry a ostatní se na něj překvapeně podívali. O tom, kdy to řeknou Brumbálovi, spolu ještě nemluvili.

„Co se stalo s obyvateli té vesnice?“ snažila se převést řeč jinam Hermiona.

„Skončili U Svatého Munga. Jsou to samí mudlové, takže to pro ně bude šok, až se proberou,“ oznámil Remus.

„Smrtijedi jsou již ve vězení, díky Tonksové a Kyngsleymu.“

„Ta růže co jste tam nechali, to je předpokládám vaše, vlastně již naše značka, že?“ zeptal se Sirius. Ostatní se na něj jen souhlasně podívali.

„Říkal sem Brumbálovi, že to tak bude, ale on mi nevěřil. Dneska dostal důkaz, že sem měl pravdu,“ liboval si Sirius ve svém úspěchu, než si všiml, že Harry vedle něho usnul a ostatním se také zavírají oči.

„Říkali jste, že tu máte pokoje. Měli byste si jít lehnout,“ řekl starostlivě Remus a Snape je všechny zamračeně sledoval.

Všichni se jako na povel zvedli. Ginny chtěla vzbudit Harryho, ale Sirius ji zastavil.

„Nebuď ho, já ho odnesu,“ řekl jí a pak vzal Harryho do náruče a vydal se potichu za ní.

Když se vrátil zpět do hlavní místnosti, posadil se do křesla ke krbu.

„Ani se jim nedivím, že byli tak unavení. Viděl si, kolik dokázali zajmout Smrtijedů a to jich bylo o jednoho méně,“ prohlásil Remus.

„Máš pravdu, jen mě překvapilo, když se Harry sesunul k zemi. Slyšeli jste, jak ho nazvali? Orle? Myslím, že je tu ještě něco, co nám neřekli,“ povzdechl si Sirius.

„Přece si nemyslíš Blacku, že nám hned řeknou všechna jejich tajemství. Něco si určitě nechávají pro sebe. A to, že se Harry zhroutil, jsem očekával, …“

„Jak si to mohl očekávat Sra…Snape?“ přerušil ho Sirius.

„Mohl by si vědět, že Harry cítí, když Pán zla cítí intenzivní emoce. Projevuje se to bolestí jeho jizvy, proto se zhroutil. Pán zla byl určitě nepříčetný vzteky, že se mu jeho plán nepovedl,“ pronesl Snape neutrálně. Sirius a Remus na něj překvapeně zírali.

„Na to jsem úplně zapomněl,“ přiznal Sirius. Harry se mu svěřil, ještě o velkých prázdninách, ale on tomu nevěnoval přílišnou pozornost. „Harry mi to řekl ještě o prázdninách a taky mi řekl, že se začíná učit nitrobranu. Tak co se mohlo stát, že se zhroutil? A odkud to vůbec víš ty?“ otočil se na Snapea.

„Potter se sám učí nitrobranu?“ vydechl Snape nevěřícně, „a pro tvoji informaci, Blacku, se zhroutil o prázdninách, když byl za mnou na ošetřovně a pak mi všechno řekl,“ pronesl Snape, vstal a odešel do svého pokoje. Mohl se sice vrátit k sobě do sklepení, ale nechtělo se mu nikam chodit.

Remus a Sirius zůstali překvapeně zírat na zavřené dveře.

„Tak proto spolu najednou tak dobře vychází,“ pronesl Remus zamyšleně. Pak se také vydal svého pokoje. Sirius zůstal stát nerozhodně na chodbě. Byl rozpolcen mezi touhou jít zkontrolovat svého kmotřence a touhou jít spát. Nakonec zvítězila druhá možnost, protože by mohl Harryho probudit a to nechtěl. S povzdechem zamířil do posledního pokoje. Ale spánek nepřicházel. Přemýšlel o tom jak Harrymu a ostatním pomoci a zároveň se neprozradit před Brumbálem. Ovšem na nic nepřišel. Nakonec se mu nad ránem podařilo usnout.

……….

Druhý den, když vyšel na chodbu, skoro se srazil s Remusem, který právě mířil do hlavní místnosti. „Ahoj Sirie,“ odpověděl Remus na pozdrav a chtěl pokračovat v cestě, když se náhle otevřely dveře, z kterých vyšel Snape. Kývl jim na pozdrav a společně se vydali do společné místnosti.

Tam už na ně ostatní čekali. Byla tam i dvojčata, která přišla zjistit, co se předchozí večer dělo, že je pálilo znamení.

„Dobré ráno, profesoři,“ ozvalo se sborově.

„Jak jste se vyspali?“ zeptal se starostlivě Remus. Všichni přikývli, že dobře.

„Harry,“ oslovil ho Snape, přitom si ho prohlížel, aby mu neunikla reakce na jeho další slova, “od Blacka jsem se dozvěděl, že se učíš nitrobranu. Mohu vyzkoušet, co si se naučil?“

Harry nehnul ani brvou a přikývl.

„Půjdeme ale někam jinam. Nerad bych něco rozbil.“

S tím se všichni zvedli a odešli do jedné z výcvikových místností. Tam s Harry a Snape postavili proti sobě. Harry dal svou hůlku Ginny. přece jenom tohle byla zkouška a nechtěl Snapeovi reflexivně ublížit. Když kývl, že je připraven, Snape na něj namířil hůlkou a pronesl: „Legilimens.“

Snape byl připraven na nějaký odpor, ale rozhodně nečekal, že se ocitne před obrovským rotujícím vzdušným vírem.

‚Chcete to vidět celé nebo vám tento pohled stačí?‘ rozléhalo se z nenadání celým prostorem.

‚Rád bych to viděl celé, pokud vám to nevadí.‘ ‚Tak dobře,‘ pronesl Harryho hlas a uprostřed víru se utvořila trhlina. Jak jím společně procházeli Snape si všiml, že je to několik do sebe zapletených vírů. Když došli až do středu nemohl uvěřit svým očím. Spatřil celé Bradavice i s jezerem a Zapovězeným lesem. V dáli stála i chroptící chýše.

Pokusil se sám dostat do hradu a shledal to téměř nemožným. Byl na svého studenta velmi hrdý.

‚Smím vědět, Harry, kam si schováváš své nejcennější vzpomínky?‘

‚Jistě pane, stejně se tam nedostanete. Jsou uloženy v truhle na dně jezera.

‚Děkuji, Harry, za důvěru, ale již bychom se měli vrátit.‘ S tím opustil imaginární Bradavice.

Když otevřel oči, zjistil, že se dívá do unavených zelených jezírek. V tu chvíli mu Harry tolik připomněl Lili, jeho jedinou kamarádku, až ho pýchlo u srdce a musel pohled sklonit.

„Odvedl jsi výbornou práci, Harry. Tvoje nitrobrana je velmi silná. Zajímalo by mě, proč si se včera zhroutil?“

Harry chvíli vypadal, že nechce odpovědět, ale nakonec si odkašlal.

„Nitrobrana pomáhá pouze proti vpádům do mé mysli, kdežto pocity přichází bez varování přes mou jizvu. Včera byl extrémně rozzuřený, proto jsem se zhroutil, i když nitrobrana částečně bolest blokuje.“

Všichni na něj zůstali zírat. Tohle netušil ani nikdo z jeho přátel.

„Měli bychom jít na snídani. Bylo by podezřelé, kdybyste se tam neukázali,“ otočil se ke třem profesorům.

„My půjdeme navštívit Draca. Určitě na nás již čeká, aby se dozvěděl, jak to včera dopadlo,“ prohlásil Brian a zvedl se ze země, kam si předtím sedl a všichni se vydali pryč.

…….

Jak Brian řekl, Draco je již netrpělivě vyhlížel. Měl strach, že se někomu něco stalo. Proto, když se otevřely dveře a všichni v pořádku vešli na ošetřovnu, nesmírně se mu ulevilo.

„Tak co? Jak to dopadlo?“ ptal se sotva se za nimi zavřeli dveře.

Harry si však přiložil prst k ústům a naznačil mu, ať je zticha. Vzápětí se na ošetřovnu přihnala madam Pomfreyová.

„Vidím, pane Malfoy, že jste již vzhůru. Oblečte se a můžete již jít,“ obrátila se na ostatní. „Vy počkejte venku.“

„Ano, madame,“ odpověděli a vyšli ze dveří. Za chvíli se objevil Draco a společně se vydali na snídani do Velké síně. Tam se všichni vrhli na jídlo. Dokud se neusadili, nikdo z nich si neuvědomil, jaký má vlastně hlad. Během snídaně nikdo nepronesl ani slovo a hned, jak dojedl poslední z nich, všichni společně se zvedli a zamířili do hnízda. Cestou nikdo z nich nepromluvil. Teprve, když dorazili do hlavní místnosti, se Draco znovu začal vyptávat.

Zrovna s vyprávěním skončili, když se otevřely dveře a dovnitř vešli tři profesoři.

„Vidím Draco, že tě madam Pomfreyová již pustila,“ zkonstatoval očividné Snape.

„Ano Severusi, již mě propustila. Prý jste s námi chtěli mluvit,“ odpověděl Draco.

„Zajímá nás to, co jste nám ještě neřekli. Například to, proč včera v bitvě jeden z vás řekl Harrym Orle. Co to oslovení znamená?“ začal Remus.

„Neřekneme vám to Remusi, …“ pravil Harry a Remus zklamaně pokrčil rameny.

„..ale ukážeme vám to. Napřed ale zavoláme i dvojčata. Měli by to také vědět a nechce se nám to ukazovat dvakrát,“ dokončil Harry a pokynul Ronovi ke krbu. Ten hodil letax do ohně a s výkřikem Kratochvilné kouzelnické kejkle do něho strčil hlavu.