Kapitola XII.

Tak zase po dlouhé době nová kapitola. Tak trochu dárek k Vánocům. A když je dnes toho 24, tak Vám přeji hodně dárků pod stromečkem a klikné a pohodové svátky. Pěkného silvestra a štastný Nový i nový rok.

Za opravu kapitoly děkuji naší betě Betty, které jsme moc vděční, že opravuje naše chyby. Kapitolu věnuji všem, kteří si ji rádi přečtou. Snad se Vám bude líbit.

Winky

.....................................

Harry se pomalu vracel do věže. Snažil se urovnat si myšlenky, ale moc se mu to nedařilo. Nechtěl, aby jeho i přátelé poznali, že se něco děje. Zbytečně by si dělali starosti, protože dělat nic nemůžou. Nadechl se a snažil se na tváři vykouzlit úsměv. Doufal, že bude přesvědčivý. Došel k buclaté dámě, řekl heslo a vydal se vstříc svým přátelům. Jen co vstoupil do místnosti, stočili se na něj pohledy všech přítomných.

"Kde jsi byl Harry?" ozvala se Hermiona.

"Hej, kámo, hledali jsme tě," přizvukoval jí Ron.

"Byl jsem se projít," řekl harry a snažil se, aby jeho hlas zněl bezstarostně. Měl podezření, že Hermionu nepřesvědčil.

"Proč ti nevěřím Harry?" zeptala se potichu a zkoumavě si ho prohlížela, ale on se na ni nedíval.

"To nevím, Hermiono. Nemohl jsem spát a tak jsem se šel projít. A jestli narážíš na to, že jsem ještě v pyžamu, tak to je proto, že jsem nechtěl budit ostatní hledáním svých věcí," odpověděl jí Harry podrážděně.

"Dobrá Harry," ozvala se Ginny.

"Neviděl jsi někde Siriuse? Také ho nemůžeme najít."

"Jo, potkal jsem ho," řekl Harry vděčný za změnu tématu.

"Říkal, že jde navštívit Remuse. Dlouho se neviděli a on by měl vědět, že se vrátil. Nevím, jestli se vrátí do Bradavic ještě dnes, ale říkal přece, že tu s námi bude. Takže by se měl vrátit." ,Doufám, že se vrátí,´ pomyslel si Harry, ale nahlas to neřekl.

Hermiona ho dál pozorovala a nemohla si nevšimnout, že se nikomu nepodíval do očí. Hermiona věděla, co to znamená. Harry se dokázal tvářit bezstarostně, ale na jeho očích se dalo vždy poznat, že se něco děje. Proto, když se vydal do ložnice, tak mu zastoupila cestu. Harry zvedl hlavu a podíval se na ni. Uviděla v jeho očích obavy a nesmírnou starost o ostatní a také bolest

"Harry," promluvila potichu, "co se děje?"

"Nic se neděje, Mio," řekl Harry a sklopil pohled ke svým botám. Tušil, že už je pozdě. Budou chtít vědět co se děje a on nemá sílu to před nimi tajit. Přesto se tak lehce nevzdá.

"Něco se děje Harry, já to na tobě poznám. Prosím, řekni nám to, ať ti můžeme pomoci," snažila se ho přesvědčit. Ten jen zamítavě zakroutil hlavou. Tušil, že kdyby otevřel ústa, nevydržel by to a všechno jim řekl.

Elizabeth se zvedla z křesla a přistoupila k němu. Položila mu ruku na rameno a druhou spojila s jeho. Harry se na ní podíval. Stále však nic neříkal. Zahleděl se jí do očí a viděl v nich starost o něho a chuť mu pomoci.

"Tak dobře," rezignoval nakonec Harry a posadil se ke krbu do posledního volného křesla.

"Tak co se děje Harry?" zeptala se Hermiona po chvíli ticha.

"Měl jsem další vizi. Voldemort dnes zaútočí na různá místa. Jsou tři. Dvě mudlovské vesnice podle výběru smrtijedů a…“ Harry se odmlčel.

"A..." ozvala se Ginny. Harry se na ní smutně podíval a sklopil hlavu.

"Vydrník svatého Drába," šeptnul tak potichu, že měli problém mu rozumět. Hermiona, která k němu seděla nejblíže, ho ale slyšela moc dobře. Zděšeně si přikryla rukou ústa a s vykulenýma očima koukala na Harryho.

"Co si to říkal Harry? Nerozuměli jsme ti," ozval se Ron a napjatě sledoval svého kamaráda. Hermiony si nikdo nevšiml.

"Vydrník Svatého Drába," řekl Harry hlasitěji a ještě víc sklonil hlavu. Slyšel, jak Ron s Ginny zalapali po dechu.

"Kdy mají útočit? Musíme varovat naše. Nemůžou tam zůstat, tak Harry, řekni nám co víš," vyjel na něj Ron a netrpělivě na něj hleděl. Harry se mu podíval do očí. Viděl v nich strach. A zároveň i naději, že je stihnou zachránit.

"Nevím, kdy proběhne útok. Voldemort nestanovil čas. Jen vím, že útok povede Belatrix. Mají skoro všechny zabít a vaše chce přivést. Chce s nimi mluvit kvůli mně, chce mě," pravil Harry a vina byla cítit v každém jeho slově.

"Musíme něco udělat. Musíme je varovat, nesmí se jim nic stát," vyhrkla Ginny se slzami v očích.

"Jo, Ginny má pravdu. Musíme něco udělat. Nesmíme dovolit, aby se jim něco stalo." Ron měl co dělat, aby udržel svůj hlas v klidu.

"Nemůžeme nic,"ozval se Harry.

"Chtěl jsem jim jít pomoci, ale Brumbál mi to nedovolil. Ví, že bychom našli nějaký způsob, jak se k nim dostat a tak zapečetil krby a celý hrad. Nedostaneme se ven," prohlásil potichu.

Ginny se nekontrolovatelně rozbrečela a vrhla se do náruče svému bratrovy, kterému rovněž stékaly slzy po tváři. Ostatní se je snažili utišit, zatímco Harry se vydal do věže se obléknout. Když se vrátil, zjistil, že Ron s Ginny již nepláčou. Zato apaticky sedí před krbem a zírají do plamenů zatímco statní se je bezúspěšně pokoušeli rozptýlit. Harry se k nim přidal, ale po hodině to vzdali. Posadili se okolo nich a jen čekali na jakoukoli zprávu. Tak jim uběhlo několik hodin. Ani si nevšimli, že již promeškali oběd a blíží se druhá hodina odpolední.

Najednou se otevřely dveře. Všichni se k nim podívali. Dveřmi vešla Moly Weasleyová. Ani se nestačila rozhlédnout a už jí Ron s Ginny viseli na krku. Vzápětí se vrhli i na svého otce, který společně s ostatními vešel do místnosti.

Harry si je prohlédl a spadl mu kámen ze srdce, když viděl, že jsou všichni v pořádku. Zaplavil ho pocit štěstí při pohledu na šťastnou rodinu. Byl rád, že je všechny vidí, svou druhou "rodinu".

"Harry, drahoušku," objala ho paní Weasleyová poté, co pustila zkoprnělou Hermionu.

"Albus nám říkal, že jsi ho varoval. Děkujeme," paní Weasleyové tekly po tvářích slzy, přesto se usmívala. Harry nevěděl co říct, proto ji objal ještě pevněji.

"Harry, moc ti děkujeme," přistoupil k němu pan Weasley, když ho paní Weasleyová pustila. Harry mu jen kývl, nevěděl co na to říct a taky se bál, že by ho zklamal štěstím a dojetím hlas. Harryho štěstí se ještě znásobilo, když do místnosti vešel Sirius.

"Tohle jsou naši spolužáci Neville, Lenka a Draco. A naši budoucí spolužáci Ebony, Elizabeth a Brian," ujal se představování Ron. "A tohle jsou moji rodiče a sourozenci Bill, Fred a George," představil všechny přítomné. Poté se usadili do pohodlných křesel a povídali si. I večeři ve velké síni vynechali, ale protože měli všichni hlad, zavolali si skřítka přímo do věže. V průběhu večera se za nimi stavil i Brumbál a McGonagalová a dozvěděli se, že Weasleyovi zůstanou pár dní na hradě, dokud se Doupě nezabezpečí novými ochrannými kouzly.

................

Harrymu následující dva dny utekli jako voda. Užíval si tu příjemnou, až domácí atmosféru se všemi lidmi, které má rád. Zastavil se za nimi i Remus, stále ještě mimo, že to jeho poslední starý přítel přežil.

Harry byl tak šťastný, že úplně zapomněl na tajemnou místnost.

Za dva dny byly ovšem ochranné práce kolem Doupěte dokončeny a Weasleyovi se měli vrátit domů. Bradavickým studentům bylo líto, že už musí všichni odjet, avšak při pohledu na šťastnou tvář paní Weasleyové, které už chyběly její domácí práce a tak si je vynahrazovala v Nebelvírské věži, je smutek opouštěl.

Sirius také opustil hrad, aby si zařídil jisté záležitosti. Kouzelnická veřejnost si stále myslela, že je mrtvý a tak vymýšlel své "zmrtvýchvstání", aby způsobil rozruch hodný poberty. Poslední dva dny se často bavili na tom, jak se asi budou tvářit ministerští, až se tam objeví.

"Co teď?" zeptal se Draco, když osaměli ve vstupní síni.

"Nechcete jít hrát famfrpál?" navrhl nadšeně Ron, když ale zachytil Hermionin mírně zoufalý pohled, hned vyhrkl. "Nebo můžeme jít do společenky."

"Úplně jsem na to zapomněl," plácl se do čela Harry, čímž upoutal pozornost všech. "Před dvěma dny," začal vysvětlovat Harry, když vyděl jejich nechápavé pohledy, "když jsem šel z ředitelny, jsem objevil v nepoužívané části hradu jedny dveře….“ převyprávěl Harry zážitek z onoho rána. Přitom se vydal na cestu, a když skončil, měly už ony zvláštní dveře na dohled.

"Tady ale nikdy dveře nebyly," pronesl Ron a otočil se na Harryho.

"No právě, ani na pobertově plánku nejsou," kývl mu na souhlas Harry.

"Takové runy jsem nikdy neviděla," ozvala se Elizabeth ode dveří prohlížejíc si jejich rám.

"To jsou starověké runy, jsou starší než Bradavice. Četla jsem o nich v jedné knize, ale nevím, co znamenají," odpověděla okamžitě Hermiona stojící na druhé straně dveří.

"S dovolením, dámy," usmál se na ně Harry a vešel dovnitř. Všichni ho následovali a úžasem se nezmohli na slovo.

Hermiona hned přistoupila ke knihovně a začala rukou přejíždět po staře vypadajících knihách. Nevilla zaujala květina stojící na jednom ze stolečků a třeštil na ni oči.

"To je nádhera," pronesla Luna zastřeným hlasem a přejížděla pohledem po různě rozestavěných stolcích s křesílky.

"Kde to vlastně jsme, Harry," zeptal se Brian a prohlížel ozdobné vyřezávání nábytku.

"Jste na místě, kde se dříve scházel Řád bílé růže," promluvil čísi hlas, až všichni, kromě Harryho, nadskočili a otočili se za původcem hlasu.

"Dobrý den," pozdravil Harry a usmál se. "Tak jsem opět zde. Myslím, že bych Vás měl představit," reagoval při pohledu na tváře svých přátel i obrazů.

"Ehm…Godriku, říkal jste Řád bílé růže?" zeptala se trochu nesměle Hermiona po té, co se všichni představili a dohodli se, že se budou oslovovat křestními jmény.

"Ano, za našich dob se zde scházel Řád bílé růže," usmál se na ni přívětivě a povzbudivě Nebelvír.

"Ale mě jste říkali, že to byly Vaše osobní komnaty," zamračil se na obraz Harry.

Obě ženy se zasmály jeho výrazu, než Helga odpověděla.

"Ach, ano, byly to naše komnaty a zároveň prostory Řádu bílé růže. Řád vznikl na popud samotného Merlina a my byli jeho zakladatelé. Tento Řád měl dodržovat rovnováhu na světě. Ještě dlouhá staletí po naší smrti se zde scházeli členové. Před několika staletími, po tragické smrti posledního vůdce, však neměli členové jinou možnost, než řád rozpustit," převyprávěla jim stručně.

Všichni se zamysleli nad jejími slovy a v místnosti zavládlo ticho.

"Taky bych chtěla bojovat za dobro, za to, čemu věřím," přerušil ticho Ebonin hlas.

"Jo, jenže dospělí nám to nedovolí, nevezmou nás do Fénixova řádu," oponoval Neville.

"Tak si založíme vlastní Řád," vyhrkl v náhlém nadšení Ron a všichni se na něj otočili, že zrudl až za ušima. Opět nastalo ticho, všichni se zabývali tou myšlenkou a všem se zalíbila.

"Myslíte, že je to rozumné?" zeptala se po chvíli racionálně Hermiona. "Nejsme ještě plnoletí, neumíme se přemisťovat a neznáme tolik kouzel, abychom obstáli ve skutečném souboji," tvářila se pochybovačně.

"Mio, ty nechceš bojovat?" zeptal se přímo Harry.

"Samozřejmě že chci," Hermiona se zatvářila uraženě, "ale vezmi to logicky. Jakou máme šanci proti Smrtijedům?"

"Nějakou určitě ano!" snažil se jí oponovat kamarád, avšak sám tomu příliš nevěřil.

"Pokud byste skutečně chtěli bojovat na dobré straně, máme pro váz návrh," ozvalo se od zakladatelů.

"Nyní sice nemáte velké šance uspět při boji proti zlu, avšak pokud byste přijali náš návrh, naučili bychom vás vše, co známe." pokračoval po Godrikovi Salazar.

"O jakou nabídku se jedná?" zeptala se Ginny na to, co všechny zajímalo.

"Přijali byste název Řád bílé růže, využívali tyto prostory ke svým účelům. Vaším znakem by byla samozřejmě bílá růže," odpověděla jí Rovena následovaná Helgou.

"Ovšem po vytvoření Řádu by nebylo cesty zpět. Zavázali byste se slibem, že dokud budete moci, budete bojovat proti zlu. Budete se toho muset také hodně naučit."

"Avšak, jestli budete souhlasit, dostanete od nás poslední dar, naše poslední kouzlo," ujal se slova opět Godrik. "Rozmyslete se dobře."

„Já Váš návrh přijímám,“ ozval se jako první Harry, vyzařující odhodlání.

„Já také,“ přidal se ke svému nejlepšímu příteli Ron.

„Vždy jsme do všeho šli spolu a vy dva potřebujete někoho, kdo se o vás postará,“ okomentovala své rozhodnutí Hermiona.

„Vždy jsem chtěl, aby na mě rodiče byly pyšní,“ pronesl Neville a na okamžik měl v očích smutný výraz. „Oni bojovali za dobro, a proto chci pokračovat v jejich stopách,“ pronesl odhodlaně a připojil se k naší malé skupince společně s Ginny a Lenkou.

„Všichni moji příbuzní bojují, nemůžu jen tak sedět,“ vysvětlila Ginny své rozhodnutí, když zachytila Ronův naštvaný pohled.

„Moji rodiče nás tři vždy učili vybrat si svoji cestu a postavit se za to, čemu věříme,“ promluvila Ebony s pohledem upřeným na Elizabeth a Briana, „já věřím, že máme šanci a proto chci bojovat."

Eliz i Brian souhlasně přikývli. Harry se otočil na Draca, který chvíli váhal.

"Celá moje rodina je na jeho straně. Vlastní otec se mě snažil zabít a svou matku jsem za matku nepovažoval již dlouho. Souhlasím s vámi. Pomůžu vám v boji," řekl.

Poté se podívali na zakladatele, v očích očekávání.

"Dobře tedy. Jestli jste si svým rozhodnutím jisti, přistoupíme k samotnému kouzlu," reagoval na jejich pohled Salazar. Všichni zakladatelé byli překvapeni, nečekali tak rychlé rozhodnutí, byli však potěšeni, že se tak rozhodli.

"Postavte se všichni do kruhu čelem k sobě. Aby kouzlo působilo, musíte se držet za ruce a myslet na vaše rozhodnutí a na přátelství mezi vámi," prohlásila Rovena s úsměvem.

Udělali, jak jim bylo řečeno, a pak čekali, co se stane.

Najednou začali zakladatelé odříkávat nějakou formuli. Nikdo z nich jim nerozuměl, protože kolem nich začal vát vítr. Jen co domluvili kolem všech a každého zvlášť se objevilo zářivé světlo, které je svou silou omráčilo a nechalo ležet na zemi v bezvědomí.

Zakladatelé se na sebe podívali.

"Tak to bychom měli," komentovala Helga správné provedení kouzla. Ostatní pouze přikývli. Po deseti minutách čekání otevřel jako první oči Harry.