Tady máte novou kapitolu. Přeji pěkné čtení. Nymf
Harry usnul, jako když ho do vody hodí, se spokojeným výrazem na tváři. Ten mu ale moc dlouho nevydržel. Kolem půlnoci se pokojem rozlehl přidušený výkřik, který však nikoho nevzbudil.
......
Harry se ocitl v nějaké místnosti. Poznal, co je to za místo, jelikož už ho viděl ve svých vizích. Díval se na kruh černě oblečených lidí a přemýšlel, co se bude dít.
Bylo ticho. Všichni vypadali, jako by na něco nebo na někoho čekali. Vtom se dveře prudce otevřely a dovnitř vtrhla osoba oděná do smrtijedského pláště. Smrtijed se chtěl postavit na své místo, ale už to nestihl. Místností se rozlehlo syčivé "Crucio" a muž se začal v křečích válet na zemi jako odměnu za pozdní příchod. Voldemort ho mučil jen chvíli, ale smrtijed se po skončení kletby mohl sotva postavit. Harry stěží zadržoval výkřik. Cítil tu kletbu tak, jako by Voldemort mučil jeho.
"Příště to bude horší, Sterbinsi. Nebudu tolerovat nedochvilnost a to platí pro všechny," zasyčel Voldemort ledově a v prstech otáčel svou hůlkou.
"Svolal jsem vás dnes, jelikož mám pro vás nějaké úkoly. Předtím se ale trochu pobavíme," řekl a pokynul smrtijedovi, který stál u dveří. Ten zmizel za dveřmi a po chvíli se opět vrátil. Před sebou vedl pětičlennou rodinu. Rodiče se třemi dětmi se vyděšeně rozhlíželi kolem a Harry poznal, že jsou to mudlové.
"Našel jsem tuto rodinu, jak se prochází kolem mého sídla," zasyčel a oni sebou při jeho slovech škubli. Vypadalo to, že se s ním již měli to potěšení, nebo spíš smůlu, setkat.
"Mohli bychom si užít trochu zábavy. Mně nechte tu ženu. Vy se můžete zabavit s ostatními."
Harry s děsem v očích sledoval, jak se smrtijedi vrhli na muže a ty děti. To nejmladší, asi dvouletou holčičku, surově vyrvali z náručí její matky, kterou pohodili k nohám svého pána. Dvě starší děti, dívka a chlapec, se přitiskly k sobě ve snaze se zachránit. Nebylo jim to ale nic platné. Smrtijedi je odtrhli od sebe a postupně na každém z nich vyzkoušeli různé bolestivé kletby. Harry, když viděl tu dvouletou holčičku pod cruciem, tak přidušeně vykřikl. Nechtěl se na to dívat. Nemohl nic udělat, aby je zachránil, ale neměl na vybranou. Musel to přetrpět až do konce. Rozhlédl se a všiml si, že Voldemort kouzlem přinutil tu ženu, aby se dívala, jak její blízcí umírají děsivou smrtí Po tvářích jí stékaly slzy a v očích se zračilo zoufalství, když hleděla na své děti, z nichž se dvě mladší už nehýbali. Harry poznal, že už jsou mrtvé a bylo mu z toho zle. Chlapec, který vypadal tak na patnáct let, ještě žil, stejně jako jeho otec. Po době, která se Harrymu zdála jako věčnost, už žila pouze ta žena.
Voldemort ji uvolnil z pod kouzla, ona se k němu otočila a vrhla se na něj zoufalé snaze se pomstít. Bylo to zbytečné a bláznivé, jestli si myslela, že by mu mohla nějak ublížit. Zajistila si tím ale rychlou a bezbolestnou smrt. Zelené světlo prozářilo sál a mrtvé tělo ženy se svezlo na zem.
Voldemort ji s úšklebkem pozoroval. Její vytřeštěné oči hleděly do stropu. Harry byl zděšený tím, co smrtijedi udělali té rodině, ale také byl rád, že jsou všichni spolu.
"Dost bylo zábavy," zasyčel a smrtijedi znovu utvořili kruh kolem svého pána.
"Mám pro vás nějaké úkoly. Zítra provedeme několik útoků. Zaútočíme na Vydrník Svatého Drába a dvě čistě mudlovské vesnice, které si sami vyberete." Mezi smrtijedy to zašumělo.
"Ticho," přikázal Voldemort a všichni se okamžitě utišili.
"Belatrix, ty povedeš útok na Vydrník Svatého Drába. Můžeš dělat, co chceš. Nikoho nešetřete. Můžete i zabíjet, ale postarejte se o to, aby někdo přežil a mohl o tom podat zprávu. Rudolfusi a Dolohove, vy si vyberete nějaké vesnice. Musí být čistě mudlovské. Nechci zbytečně prolévat kouzelnickou krev. Víte, co máte dělat." Ano, to oni věděli. Mučit, zabíjet a ničit. Tak jako kdysi.
"Ano pane," odpověděli a uklonili se.
"Útoky se uskuteční zítra. Můžete si vybrat čas, kdy zaútočíte. Pozítří očekávám vaše zprávy. Nyní můžete jít."
"Mistře?" ozvala se Belatrix opatrně.
"Ano Belo?" zeptal se s náznakem hrozby v hlase. Belatrix se přikrčila.
"Smím se zeptat na Pottera? Ve Vydrníku Svatého Drába totiž bydlí ti krvezrádci Weasleyovi. Co s nimi?" zeptala se a pod spalujícím pohledem svého mistra se mírně otřásla.
"Dobře, že jsi mi to připomněla. Přivedete je všechny sem. Nic jim neuděláte. Rád bych si s nimi promluvil," pronesl po chvíli.
"Ano, Mistře," odpověděla Bela. Uklonila se a zamířila pryč.
"Dostanu tě, Harry Pottere," zasmál se ledovým hlasem, až Harrymu přeběhl mráz po zádech.
.......
Prudce se posadil na posteli a zrychleně dýchal. Bolela ho hlava, ale věděl, že musí co nejdříve varovat Brumbála. Musí tomu zabránit. Kdyby tak věděl, kdy se ty útoky uskuteční. Nedbal na bolest hlavy a vyskočil z postele. Když si oblékl župan, všiml si, že už svítá. Potichu se vydal z ložnice a doufal, že jeho děda je už vzhůru. Opatrně našlapoval, aby nikoho nevzbudil. Nevšiml si ovšem páru modrých očí, který ho sledoval.
.....
Sirius se probudil časně ráno. Byla ještě tma. Po chvíli převalování zjistil, že již neusne. Nechtěl nikoho vzbudit, a proto zůstal ležet v posteli a přemýšlel o budoucnosti. Bylo pro něj těžké uvěřit, že po čtrnácti letech je konečně svobodným člověkem. Již žádné skrývání a plížení se kolem v podobě psa. Později se rozhodl, že by měl navštívit Remuse. On byl jediný z jeho přátel, samozřejmě kromě Harryho, který mu ještě zbyl. Ze zamyšlení ho vytrhlo šustění pocházející z vedlejší postele, ve které spal Harry.
Uviděl ho, jak si obléká župan a potichu opouští ložnici. Byl zvědavý, kam má jeho kmotřenec namířeno a vydal se za ním. Velmi ho překvapilo, když Harry zamířil k ředitelně, ale potichu ho následoval. Harry si ho dosud nevšiml.
.......
Harry měl pocit, jako by ho někdo sledoval a měl tušení kdo. Došel až k chrliči a pak se prudce otočil. Nedaleko od něho stál Sirius a ustaraně ho pozoroval. Když pohlédl Harrymu do očí, zachmuřil se ještě víc.
"Co se děje, Harry?" zeptal se a nepřestával mu hledět do očí.
"Všechno ti vysvětlím, jen musím za Brumbálem. Pokud chceš, můžeš jít se mnou," s tím se otočil k chrliči a řekl mu heslo, které si pamatoval z předešlého dne.
Mlčky vyjeli po schodech a Harry zaklepal. Velmi se mu ulevilo, když zaslechl tiché "Dále". Obával se toho, že by musel svého dědu vzbudit a byl rád, že to dělat nemusí. Brumbál seděl za stolem a vypadal, jako by jen před chvílí vstal. Byl oblečen ve svém žlutém hábitu a na hlavě měl noční čepici. Přesto se na Harryho usmál, když ho viděl, ale zvážněl, jakmile mu pohlédl do očí.
"Co tě sem přivádí tak brzy, Harry?" zeptal se a zvědavé jiskřičky zaplály v jeho očích.
"Voldemort plánuje útoky," vyhrkl Harry, protože věděl, že se nemá cenu zdržovat nějakým zbytečným vysvětlováním. Každá vteřina byla drahá, když nikdo nevěděl, kdy zaútočí.
"Chce zaútočit na Vydrník Svatého Drába. Chce unést Weasleyovi! A chce zaútočit na nějaké dvě mudlovské vesnice." Vyhrkl a sledoval svého dědu, který vypadal poněkud znepokojeně. Harry si všiml, že Sirius po jeho prohlášení zbledl.
"Měl jsem vizi," prohlásil Harry.
„Na jaké dvě vesnice, Harry?“ zeptal se Brumbál znepokojeně.
„Já nevím. Smrtijedi si měli vybrat nějaké úplně mudlovské. Nechce plýtvat kouzelnickou krví.“
„Neříkal jsem ti, Harry, že se máš učit nitrobranu se Severusem?“ zadíval se na něj Brumbál. Harry sklopil pohled.
"Učím se jí a Snape povídal, že jsem se hodně zlepšil. Bohužel na vize nefunguje. Nevím, jestli bude fungovat na sny, které mi pošle, zatím jsem žádný neměl."
"V pořádku, Harry. Teď mi prozraď, kdy mají být ty útoky," zeptal se Brumbál, jako by se nic nedělo. Harry vzhlédl a pohlédl mu do očí. Viděl na něm, že je daleko znepokojenější, ale snaží se být klidný.
"Nevím. Smrtijedi dostali rozkaz dnes zaútočit. Mají si sami určit čas. Na Vydrník jde skupina Belatrix Lestrangeové," řekl Harry s tak zřejmou nenávistí v hlase, až se Sirius otřásl.
"Na ostatní dvě místa skupina Rudolfuse Lestrangea a Dolohova."
"Děkuji za informace Harry. Siriusi, mohu tě poprosit, jestli dojdeš do řádu a zburcuješ je tam?" otočil se Brumbál na Siriuse a ten jen přikývl. Jedním mávnutím přeměnil své pyžamo na hábit a zamířil ke krbu. Nabral si do ruky letax a s ustaraným pohledem na svého kmotřence zmizel v zelených plamenech.
........
Přistál v krbu v salonku a vydal se do kuchyně. Tam by mohl někoho najít. Vešel do kuchyně a ztuhl ve dveřích. Za stolem seděl Remus a zíral do zdi. Vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlel a otevření dveří ani nezaregistroval.
"Remusi," pravil Sirius potichu. Ten sebou trhl a pomalu se otočil. Zůstal zírat na osobu stojící ve dveřích. Sirius sledoval, jak se mu překvapením rozšířily oči. Postoupil dál do místnosti.
"Náměsíčníku," zopakoval Sirius měkce a nepřestával sledovat svého kamaráda.
"Siriusi!" vykřikl Remus a vrhl se k němu. Objali se, a když se od sebe odtrhli, pořádně si ho prohlédl.
"Kde... Jak... Jak ses dostal z toho oblouku?" zeptal se zmateně a nepřestával si prohlížet muže před sebou. Nemohl uvěřit, že je zpět.
"Později, Remusi. Teď není čas na vysvětlování. Musíme zburcovat řád. Voldemort plánuje na dnešek nějaké útoky."
"Jak to víš? Vždyť přece Severuse odhalili. To máme zase nějakého špeha?" ptal se Remus, zatímco posílal vzkazy přes letaxovou síť.
"Harry," odpověděl Sirius a Remus chápavě přikývl. Věděl o Harryho vizích od Brumbála.
"Kdy budou ty útoky? A kde?" začal se vyptávat.
"Všechno se dozvíš. Chtělo by to ještě sem dostat všechny Weasleyovi. Nikdo z nich nesmí zůstat v Doupěti. Je to nebezpečné." Remus přikývl a napsal ještě jeden vzkaz, který vzápětí zmizel v plamenech.
Za chvíli začali do řádu přicházet členové. Jakmile spatřili Siriuse, hned se s ním vítali. Zejména Tonksová byla ráda, že ho vidí. Vyčítala si jeho smrt, protože to ona předtím bojovala s Belatrix. Kdyby ji dostala, Sirius by neskončil v oblouku. Během krátké chvíle už byli všichni a čekali jen na příchod Brumbála.
.....
Jen co zelené plameny pohasly, ozvalo se zaklepání a do ředitelny vešel profesor Snape. Byl překvapený, že zde Harryho vidí, ale nedal to na sobě znát. Brumbál, který svého vnuka propaloval pohledem, mu po chvíli věnoval pozornost.
"Co potřebuješ, Severusi?"
"V noci byla schůze, Brumbále. Sice již nejsem smrtijedem, ale volání stále cítím. Měli bychom svolat Řád. Určitě něco chystá. Tohle nebylo běžné setkání. Ta bývají pouze o víkendu a..."
"Já vím, co chystá, Severusi," přerušil ho Brumbál a Snape náhle zmlkl a šokovaně na něj hleděl.
"Jak jste se to dozvěděl? A co tu vůbec dělá Potter, takhle brzy po ránu?" zeptal se a zabodl pohled do Harryho, který seděl v křesle. Ten pohled ovšem nebyl nenávistný, pouze zkoumavý. Harry se nervózně ošil.
"To od Harryho vím, že Voldemort něco chystá, dokonce vím i co." Snape na něj zůstal zírat. Pak se otočil k Harrymu.
"Říkal jsem vám, Pottere, ať si před spaním vyčistíte hlavu, ale asi zbytečně."
"Pane profesore, já udělal přesně to, co jste mi řekl. Sám jste mi řekl, že jsem se v nitrobraně zlepšil, ale na tohle prostě nefunguje. Zkoušel jsem to, ale prostě to nejde. Když vidím nějaké setkání, musím ho prožít až do konce, pokud mě nikdo nevzbudí. A mimochodem, neměl byste lektvar proti bolesti hlavy? Hrozně mě bolí."
Snape přikývl a začal se přehrabovat v kapsách. Po chvíli vytáhl flakonek se zeleným lektvarem a podal ho Harrymu. Sledoval, jak se zašklebil, když lektvar spolkl.
"Děkuji, pane profesore."
"Nemáte zač, Pottere. Brumbále, asi bych měl jít na ústředí." Brumbál přikývl a Snape zamířil ke krbu, ve kterém zmizel v zelených plamenech.
Brumbál obrátil pozornost zpět na Harryho, který stále seděl v křesle.
"Mám pocit, že máš ještě něco na srdci, Harry," řekl Brumbál a spojil své prsty do stříšky, jak často dělával, když přemýšlel.
"Chci jít s tebou, dědo," vyhrkl Harry dychtivě.
"Chci vám pomoci. Chci se přidat k Fénixovu řádu," vykřikl Harry a odhodlaně se díval svému dědovi do očí. Ten si povzdechl.
"Ještě nejsi plnoletý Harry. Nemůžeš jít s námi a nemůžu tě přijmout do řádu. I kdybych chtěl, což nechci, potřebuji souhlas všech členů. Navíc je to proti pravidlům i mému přesvědčení. Nikdy jsem nepřijal nikoho mladšího sedmnácti let," pronesl klidně.
"Ale já chci pomoci, chci se přidat k řádu. A je mi jedno, že mi ještě není sedmnáct. Mám víc zkušeností než jiní. Čtyřikrát jsem již stál proti Voldemortovi a vždy jsem unikl. Může tohle říct některý z nich? Mám větší právo být členem, než kdokoli jiný. Navíc ve Vydrníku bydlí Weasleyovi. Jsou pro mě jako rodina. Chci jim pomoci, tak mě nech, .. " rozčiloval se Harry.
"To by snad stačilo," přerušil ho klidně Brumbál.
"Na svém rozhodnutí trvám. Nestaneš se členem řádu, dokud nebudeš plnoletý a v žádném případě nepůjdeš do boje. A aby tě nenapadlo se vydat za námi tak zablokuji všechny krby na hradě a zamknu bránu," pravil Brumbál. Na tohle teď neměl čas. Musel rychle informovat řád.
„Ale … to přece nemůžeš,“ vyhrkl Harry šokovaně. Brumbál se na něj pronikavě zadíval.
„Jsem ředitelem této školy a to si piš, že mohu. A také to udělám. Nesnaž se mě přemluvit. Na svém rozhodnutí trvám. Udržím tebe a tvé přátele na hradě za jakoukoliv cenu,“ pravil přísně Brumbál.
Harry chtěl protestovat, ale pod pronikavým pohledem svého dědy sklonil hlavu a přikývl.
"Díky, Harry. Teď jdi, prosím, do věže. Tvoji přátelé budou jistě znepokojeni tím, kam si zmizel. Já už budu muset jít.“ Harry přikývl a zamířil ke dveřím. Brumbál ho celou cestu ven sledoval pohledem. Jen co se za ním zavřely dveře, složitě mávl hůlkou a zamumlal několik slov v jazyce tak starém, jako Bradavice samy. Pak se s Fawkesovou pomocí se vydal na střetnutí Fénixova řádu.
Harry se pomalu vydal na cestu. Nechtělo se mu hned potkat ostatní. Ptali by se ho, kde byl a co se stalo a on nechtěl, by si dělali starosti. Z hradu se nedostanou a zbytečně by se trápili. Přemýšlel, proč nemůže bojovat i když by moc chtěl. Byl tak zamyšlený, že ani nevnímal, kudy jde. Najednou se zastavil a rozhlédl kolem. V této části hradu ještě nikdy nebyl a netušil, jak se sem dostal.
Rozhlédl se kolem a spatřil nedaleko dřevěné vyřezávané dveře. Něco ho k nim přitahovalo a tak k nim přistoupil. Vypadali nesmírně staře, ale zároveň zachovale. Po chvíli si všiml mosazné kliky. Hnán nějakou neznámou silou ji stiskl. Čekal, že dveře budou zamčené, ale ty se s tichým vrzáním otevřeli. Harry vstoupil do místnosti za nimi.
Byla to čtvercová místnost, která vypadala jako nějaký luxusně vybavený obývák, až na to, že na všem byla vrstva prachu. Byl tam veliký krb, do kterého by se podle Harryho názoru vešel i Hagrid. Křesla, která vypadala pohodlně i pod mnohaletou vrstvou prachu. Na zemi ležel složitě vyšívaný koberec a podél jedné strany se táhly police s knihami. Přímo naproti dveřím byly další troje dveře. Nikde neviděl žádné okno, ale místnost byla dokonale osvětlená. Harry zamířil k policím s knihami a začal si je prohlížet.
"Kdo jsi a co tu děláš, chlapče?" ozvalo se znenadání za Harrym a on se prudce otočil. Nikdo za ním nestál a on si myslel, že se mu to jen zdálo, než si všiml čtyř obrazů na protější stěně.
"Já se omlouvám, nechtěl jsem sem tak vlézt, ale jako by mě tu něco táhlo."
"To je v pořádku, chlapče. Jen nám řekni, kdo jsi," ozval se znovu muž z obrazu, který ho předtím vystrašil.
"Jmenuji se Harry Potter a jsem studentem zdejší školy. Mohu se zeptat, kdo jste vy?"
"To jsi tak hloupý, že nás nepoznáš?" ozval se druhý muž na obraze vedle.
Harry na něj pohlédl a zjistil, že tu tvář už někde viděl. Po chvíli si vzpomněl kde. V Tajemné komnatě. Překvapením se mu rozšířili oči.
"Vy budete Salazar Zmijozel, jestli se nemýlím. Vypadáte stejně jako vaše socha v Tajemné komnatě. A vy ," obrátil se na druhého muže "budete Godrik Nebelvír. A tyto dvě dámy, které dosud nepromluvily, jsou Rovena z Havraspáru a Helga z Mrzimoru," usmál se na ženy na obrazech. "Bohužel nevím, která z vás je která. Mohli byste se prosím představit?" Zeptal se zdvořile Harry.
"Já jsem Rovena z Havraspáru," ozvala se žena s krásnou tváří a černými vlasy. Na hlavě měla diadém.
"Já se již představovat nemusím," pravila druhá, pro změnu blondýna, ale nebyla tak krásná jako Rovena.
"Mohli byste mi říci co je tohle za místnost?" zeptal se Harry.
"Řekneme," prohlásila Rovena.
"Ale ty nám řekneš, co se děje ve světě, ale hlavně jaký je vůbec rok," řekl Salazar a zkoumavě si chlapce před sebou prohlížel.
Harry přikývl. Slova se ujal Godrik.
"Tato místnost sloužila jako naše komnaty. Jistě sis všiml těch dveří. Jedny vedou k ložnicím, druhé do velké knihovny a třetí do soubojové místnosti. Za knihovou v tomto pokoji jsou ještě další dveře, které vedou do místnosti, která se mění podle přání toho, kdo do ní vstoupí jako první, ale ty si musíš najít sám. Teď je řada na tobě," odmlčel se a se zájmem naslouchal společně s ostatními, co jim poví.
"No, takže. Jak jsem vám již řekl, jmenuji se Harry Potter. Je rok 1996 a to znamená, že Bradavice stojí již přes tisíc let. Za tu dobu se toho mnohé změnilo. Vy ale nejspíš budete chtít vědět, co se děje teď," zeptal se a odpovědí mu bylo souhlasné přikývnutí.
"Takže před skoro sedmdesáti lety se narodil jeden čaroděj. Jmenoval se Tom Rojvol Raddle. Stal se z něho nesmírně zlý čaroděj. Získal mnoho následovníků a spolu s nimi terorizoval kouzelnický svět. Říkal si Pán zla nebo také lord Voldemort. Nikdo nevěděl, jak ho porazit. Jednoho dne však ředitel Bradavic slyšel věštbu o příchodu toho, který bude mít moc ho porazit. Bohužel se měl teprve narodit. Část věštby se nějakým způsobem dostala k Voldemortovi a ten zaútočil na to dítě, malého chlapce, když mu byl rok. Zabil jeho rodiče, ale jeho zabít nedokázal. Místo toho přišel o vlastní tělo. Nebyl mrtvý, ale nebyl ani živý. Byl něco mezi. Před rokem se mu povedlo hocha zajmout a s pomocí jeho krve si vrátil tělo. Chlapci se podařilo utéct, ale nikdo mu nevěřil, že se Voldemort vrátil, jen jeho přátelé a starý ředitel. Až do doby, kdy se Voldemort objevil na Ministerstvu kouzel, kde ho viděl samotný ministr a od té doby se již neskrývá, ale otevřeně se snaží uskutečnit svůj plán. Vymýtit čaroděje z mudlovských rodin, nastolit vládu čisté krve a zabít toho chlapce, který je pro něj trvalou hrozbou," dokončil Harry své vyprávění.
Čtyři zakladatelé na něj jen překvapeně hleděli.
"Kdo je ten chlapec?" zeptal se nakonec Godrik na to, co pálilo na jazyku všechny.
"Ten chlapec jsem já," pravil Harry a ošil se při několikanásobném zalapání po dechu.
"To je odporné," prohlásil Salazar. "Zaútočit na bezbranné malé dítě. A ty jeho cíle. Vždyť není kouzelník, který by v sobě neměl alespoň kapku mudlovské krve."
Harry na něj překvapeně zíral.
"Jsem ohromený, že tohle říkáte, když Tom Rojvol Raddle je váš potomek a snaží se jít ve vašich stopách. Podle naší historie jste totiž neměl rád kouzelníky z mudlovských rodin. Nechtěl jste je učit," řekl a užíval si ohromeného pohledu Salazara Zmijozela.
"To..to byla pravda pouze na začátku. Když jsem jedno léto odešel z Bradavic, potkal jsem jednu výjimečnou ženu. Zamiloval jsem se do ní. Byla to neobyčejná čarodějka. Když jsem zjistil, že je z mudlovské rodiny, byl jsem překvapen, ale nepřestal jsem jí milovat. Nakonec se stala mojí ženou a já díky ní pochopil, že všichni kouzelníci jsou si rovni, ať mají jakýkoliv původ. Heslo mé koleje se mi nechtělo měnit a ostatní se mnou souhlasili. Jsem znechucen, že se z mého potomka stala taková zrůda," dokončil Salazar.
"Mohl bych se vás ještě na něco zeptat?" ozval se Harry opatrně a oči nespouštěl ze zakladatele zmijozelské koleje. Když přikývl tak pokračoval.
"Proč jste vybudoval na hradě Tajemnou komnatu a umístil do ní baziliška?"
"Komnata měla sloužit jako prostor pro studenty, kdyby škole něco hrozilo a oni se nemohli dostat do bezpečí. A bazilišek tam byl na ochranu. Měl zavázané oči a zajištěné kouzlem, aby nikomu neublížil. A mimochodem, jak o něm víš?"
Harry se trochu ošil.
"Když jsem byl ve druhém ročníku, musel jsem ho zabít. Poslouchal totiž vzpomínku Toma Raddla, která vystoupila z deníku, a napadal studenty. Navíc Raddle s jeho pomocí spáchal svou první vraždu, když mu bylo pouhých patnáct let. Je mi to líto."
"Mě je to líto chlapče. Ale měl bys už jít. Jistě tě již hledají," odpověděl posmutnělým hlasem Zmijozel. Měl toho hada rád. Často si s ním povídal a sám ho vychoval od vajíčka. Bylo smutné pomyšlení, že je mrtvý.
Harry se vydal ke dveřím, pak se ovšem zarazil.
"Najdu tuhle místnost, když sem za vámi budu chtít přijít?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Stačí chtít nás najít a tvoje nohy tě sem zavedou. Příště můžeš přivést své kamarády. Rádi bychom si ještě s někým popovídali," odpověděla Rovena a usmála se na něj. Harry jí úsměv opětoval.
"Opravdu již musím jít," otočil se Harry ke dveřím a zamířil pryč.
"Je to zajímavý mladý muž," rozlehl se čísi hlas prázdnou místností. Odpovědí bylo pouze souhlasné mručení ostatních.
„Nemáte pocit, že to byl on?“ zeptal se Godrik, který z Harryho cítil výjimečnou sílu.
„Máš na mysli tu věštbu, co jsme kdysi slyšeli?“ zeptala se Rovena.
„Ano,“ potvrdil Godrik.
„Myslím, že se týká jeho. Bude z něj jednou velký kouzelník, ale potřeboval by pomoc,“ obrátil se s nadějí na ostatní.
„Tak mu pomůžeme a těm jeho přátelům taky,“ navrhla Helga. Všichni přikývli. Poté se v místnosti rozlehlo ticho. Každý z obrazů byl ponořen ve svých vlastních myšlenkách. Ty však měli něco společné. Harryho Pottera.