Kapitola X

Moc se omlouváme za zpoždění. Tady máte další kapitolu. Přejeme hezké čtení. Winky a Nymf

................................................................................................................

Všichni ztuhli na místě a otočili se. Harrymu to vrčení bylo povědomé, ale neodvažoval se doufat. Věděl, že je to nemožné. Otočil se, až když mu někdo položil ruku na rameno. Předpokládal, že to byla Hermiona, jelikož k němu byla nejblíže. Jak se zvolna otáčel, koutkem oka zpozoroval, že všichni kromě něj, Rona, Herminy a Ginny mají vytažené hůlky a míří jimi na to zlověstně vrčící zvíře. Když se úplně otočil, zůstal zírat na zvíře, které stálo jen pár metrů od nich, jako na zjevení. Harrymu trvalo dlouhou chvíli než se vzpamatoval a otočil se k ostatním.

"Skloňte ty hůlky, to je v pořádku. Nic nám neudělá," řekl jim. Všichni na něj pohlédli jako na blázna, ale hůlky nesklonili.

"Jak to můžeš vědět, Harry?" zeptal se Brian a nepřestával mířit na zvíře před nimi.

"Vypadá, že je nebezpečné," ozval se Draco.

"Není nebezpečné. Prosím, skloňte ty hůlky."

Nevěřícně se na něj podívali a váhavě hůlky sklonili. Ve chvíli, kdy byly hůlky skloněné, zvíře okamžitě přestalo vrčet. Šťastně zaštěkalo a rozeběhlo se přímo k Harrymu. Mohutným skokem se na něj vrhlo a chlapec, který náraz neustál, pod jeho vahou padl na zem.

Začalo ho olizovat a Harry, který se už po prvotním šoku vzpamatoval, se začal smát. Tak šťastný smích od něj ještě toto léto neslyšeli. Vyjeveně koukali na svého kamaráda a bratra, jak hladí obrovského, medvědu podobného, černého psa, který mu olizoval celý obličej. Hermiona, Ron a Ginny se už také šťastně usmívali, ale ostatní to nechápali. Tak jen stáli na břehu jezera a pozorovali neuvěřitelnou scénu před sebou.

"Tichošlápku," mumlal Harry šťastně do psí srsti tak, že to slyšel jen pes.

Asi po deseti minutách se pes zvedl z Harryho a začal šťastně vítat i Hermionu, Rona a Ginny. Poté se přivítal i s ostatními, ovšem Draca se mu podařilo vynechat.

Běhal okolo nich, dělal samé vylomeniny a štěkal, jako by se smál. A oni se smáli s ním. I ti, co pořád nevěděli, oč tu běží.

Pomalu se blížil čas večeře a skupinka s bláznivě poskakujícím psem se vydala zpět k hradu.

Ve velké síni už byli všichni dospělí obyvatelé hradu a večeřeli, když k nim od brány dolehl šťastný smích. Ti, co zvedli zrak, viděli do velké síně vcházet deset vysmátých studentů. To by samo o sobě nebylo tak zvláštní, kdyby s nimi nebyl velký černý pes.

Pes si všiml osazenstva stolu a okamžitě se k nim tryskem rozběhl. Brumbál s úsměvem vstal, potěšen, že se jeho teorie potvrdily. Vedle něho profesorka McGonagalová seděla stále strnule a zírala před sebe.

´To přece nemůže být pravda, ´ běželo jí hlavou.

Ani ostatní neměli tušení, co to má znamenat. Všichni až na Snapea, jehož obličej připomínal sochu víc, než kdy jindy.

Brumbál rychlým krokem obešel stůl právě ve chvíli, kdy pes přeběhl Velkou síň. Tichošlápek radostně zaštěkal, doběhl až k profesorovi, přibrzdil a k překvapení všech v síni se opřel starému čaroději předními tlapami o ramena a olízl mu obličej.

To už se vzpamatovala i McGonagalová, zvedla se ze židle a vydala se k nim. Pes jí vyběhl naproti a za chvíli ho už i ona držela kolem krku. Když ho pustila, šel si lehnout vedle židle, kde už seděl Harry.

Jen co odešli všichni profesoři a Brumbál zavřel dveře, Harry se na psa otočil.

"Siriusi, myslím, že by ses již mohl proměnit."

Pes se na něj nevěřícně podíval, ale k přeměně se neměl. Pohled mu padl na všechny přítomné a zastavil se u mladého Malfoye, Lenky, Nevilla a ostatních, které neznal.

"To je v pořádku, Siriusi," uklidňoval ho Harry. Pes na něj hodil poslední nevěřícný pohled a za chvíli už na jeho místě stál vysoký štíhlý muž s černými vlasy a modrýma očima. Harry to nevydržel a znova ho objal.

"Siriusi, tolik jsi mi chyběl, já… … já myslel, že už tě neuvidím! drmolil o překot.  "Je mi to moc líto, je to moje vina…."

"Dost," přerušil ho hlas jeho kmotra. "Uklidni se, Harry, také jsem se bál, že tě už neuvidím, chyběl jsi mi a nic ti nevyčítám," pronesl s úsměvem a objal Harryho pevněji.

Když se od sebe konečně odtrhli, přivítal se Sirius ještě s ostatními přítomnými; Hermionu a Ginny objal, Rona poplácal po rameni, s Brumbálem to proběhlo důstojněji, než v jeho psí podobě a profesorku McGonagalovou, která štěstím plakala, objal.

´Není se čemu divit,´ pomyslel si Harry a vzpomněl si na kmotrova slova: "U Potterových jsem byl vždy vítaný."

Když skončilo vítání se známými, nastal čas na představování.

"Siriusi, Nevilla a Lenku, naše přátele, už asi znáš," ujal se toho Harry, "nebo už jsi o nich slyšel. Draca jsi asi poznal..." Ztichl, když si všiml kmotrova nepřátelského výrazu. To už se Brumbál ale rozhodl zasáhnout.

"Siriusi, tvé obavy jsou zbytečné. Pan Malfoy je na naší straně."

"A víte to jistě?" nedal se Sirius tak lehce přesvědčit.

"Siriusi, je to tak, na vlastní oči jsem viděl, jak se ho jeho vlastní otec pokusil zabít," řekl Harry na Dracovu obhajobu, což Siriuse poněkud vyvedlo z míry a překvapeně se na syna své sestřenky zadíval.

"To-to myslíš vážně, Harry?" zeptal se nevěřícně.

"Ano, myslím!" prohlásil pevně Harry.

"Tak tedy vítej mezi krvezrádci," zašklebil se Sirius a podal Dracovi ruku. Ten na něj stále trochu vyjeveně hleděl, ale pak ruku přijal.

"Rád vás poznávám, pane Blacku," zmohl se konečně na slovo Draco. Sirius se štěkavě zasmál.

"Jsem Sirius. Jsme příbuzní, tak mi, prosím, tykej. A kdo jsou ti ostatní?" Otočil se znovu na Harryho.

"Tohle jsou naši noví spolužáci, Ebony a Elizabeth Greenovi a Brian Kalleys," dokončil představování Harry a čekal na kmotrovu reakci. Byl zvědavý, co udělá.

Tichošlápek se otočil k trojici, které zatím nevěnoval zvláštní pozornost, a překvapením mu poklesla brada. Neschopen pohybu upřeně hleděl hlavně na dvě postavy. Teď, když si je pořádně prohlédl, okamžitě je poznal. V děvčeti jako by viděl znovu Lili, krásnou a usměvavou, a chlapec s jiskrnýma očima mu připomínal oba jeho mrtvé přátele. Beze slova se k nim rozešel a pevně je objal.

"Tolik se podobáte rodičům, James s Lili by na vás byli pyšní, na všechny tři," podíval se i na Harryho. V síni se však rozhostilo naprosté ticho.

"Siriusi, proč by na ně byly Harryho rodiče pyšní?" zeptala se opatrně Ginny.

"Vždyť jsou to jeho sourozenci," odpověděl jí Sirius, jako by to byla samozřejmost. Ginny, Neville a Draco na něj vyvalili oči, Lenka se netvářila moc překvapeně a jen tiše prohlásila: "Tušila jsem to."

"To přeci není možné, Harry nemá sourozence," snažila se to vyvrátit Ginny.

"Je to pravda Ginny," ujišťovala ji Hermiona.

"Vy jste to věděli?" zeptal se Neville, který už se vzpamatoval ze šoku.

"Ano, Harry nám to řekl hned, jak jsme dorazili na hrad," odpovídal v klidu Ron.

"A proč jste nám nic neřekli?" zeptala se trochu ukřivděně Ginny.

"Nikdo jiný o tom zatím neměl vědět," odpověděl jí Harry a očima propaloval svého kmotra, který se tvářil provinile. Koutkem oka zahlédl Draca, který na ně zíral s otevřenou pusou. Po chvíli si asi uvědomil, jak nedůstojně musí vypadat a hned ji zavřel. Harry se uchechtl.

Ginny oproti tomu byla rudá jak pivoňka. Nikdo kromě Elizabeth si jí však nevšiml. Elis si vzpomněla na několik nepatrných narážek v posledních dnech a uvědomila si, že na ní Ginny žárlí. Nejspíš si myslela, že se Harrymu líbí, když teď byli hodně spolu, aby se poznali a dohnali tak ztracený čas.

"Promiň Harry, to jsem nechtěl. Myslel jsem, že když jsou tady, tak to všichni přítomní vědí," omlouval se mu Sirius.

"To je v pořádku, Siriusi," uklidnil ho Harry. "Stejně by se to jednou dozvěděli. A jak se říká, lépe dříve, nežli později," odvětil Harry a střelil pohledem po Brumbálovi, který pochopil, kam Harry míří.

"Nenavečeříme se už?" Zeptal se Brumbál a všichni si sedli ke stolu k lahodně vypadající večeři. Nikdo se nepozastavil nad tím, kde se vzalo u stolu místo pro Siriuse.

"Po večeři bych chtěl s tebou mluvit, Siriusi. Chci se dozvědět, co s tebou bylo. Harry, ty přijď také. Můžeš sebou vzít pana Weasleyho a slečnu Grangerovou. Ostatní prosím, aby zůstali ve věži. Dobrou chuť," popřál jim Brumbál a všichni se pustili do jídla. Harry si všiml, jak se Sirius se Snapem propalují navzájem pohledem.

Hned po večeři se Harry rozloučil s ostatními a společně s Ronem a Hermionou se vydal za Brumbálem.

Když dorazili do ředitelny, Brumbál vyčaroval pro všechny pohodlná křesla. Jak si Harry všiml, nebyli tam jen oni tři. V křesle u krbu seděla jeho babička a v rohu stál Snape. Harry si ho málem ani nevšiml, protože byl zakrytý stínem, ale měl pocit, že ho někdo pozoruje.

"Tak povídej, Siriusi. Jak ses dostal z oblouku?" Vyzval ho Brumbál a zvědavě se na něj díval.

"Nevím, jak se to stalo, ale povím vám, co jsem zažil," řekl Sirius, odkašlal si a začal vyprávět.

"Propadl jsem obloukem při souboji s Belatrix, to jistě víte. Byl sem zraněný a nevěděl sem, co mě tam čeká. Byl jsem v hrozné tmě, nic nebylo vidět, ale měl jsem pocit, že tam nejsem sám. Po chvíli ten pocit zmizel. Začalo mi být neskutečné horko. Když jsem si myslel, že už to nevydržím, přestalo to. Najednou mi začala být hrozná zima. S překvapením jsem zjistil, že se najednou vznáším ve vzduchu. Chápejte, předtím jsem na něčem stál. Najednou jsem uviděl světlo. Malý zářící bod uprostřed nekonečné tmy. Chtěl jsem se k němu dostat, ale pak jsem si všiml, že se světlo přibližuje. Nakonec jsem se vznášel v jasném bílém světle. Nevím, co bylo dál, protože mě z toho světla rozbolela hlava. Zavřel jsem oči a pak jsem ucítil pod sebou pevnou zem. Zhroutil jsem se. Jediné co jsem si stačil uvědomit bylo, že již nejsem v oblouku. Ležel jsem na sněhu a vedle mě stál nějaký strom. Pokusil jsem se zvednout, ale byl jsem moc vyčerpaný. Upadl jsem do bezvědomí." Sirius se odmlčel. Všichni na něj koukali se zvláštními výrazy.

"Mohl bych dostat šálek čaje?" zeptal se do ticha.

"Ale jistě, Siriusi," vzpamatoval se první Brumbál. Mávl hůlkou a na stole se objevily šálky s citrónovým čajem pro všechny.

Sirius se napil a pokračoval.

„Když jsem se probral, byl jsem v nějaké místnosti. U postele seděl muž. Na něco se mě ptal, ale já mu nerozuměl. Když to poznal, zavolal nějakou ženu. Ta uměla anglicky. Řekla mi, co se stalo a kde to jsem. Zjistil jsem, že jsem byl v bezvědomí celých sedm dní a jsem na Sibiři. Neměl jsem ani představu, kde přesně jsem, ale oni mi ukázali mapu. Zůstal jsem tam ještě týden a pak jsem se vydal na cestu. Dostal jsem od nich zásoby na cestu a mapu. Bohužel jsem mohl cestovat jen v podobě Tichošlápka, protože všude mohli být bystrozorové, kteří po mě pátrali. Trvalo mi dlouhých pět týdnů, než jsem se sem dostal, ale stálo to za to. Jsem rád, že vás zase mohu všechny vidět,“ rozhlédl se po místnosti a na všechny se usmál. Dokonce i na Snapa.

„Když jsme tady takhle, chtěl bych udělat něco, co jsem měl udělat už dávno. Rád bych se tu před vámi všemi někomu omluvil,“ s tím se zvedl a zamířil ke Snapovi, který na něj jen nevěřícně hleděl a čekal, co udělá. Harry si všiml, že sevřel ruku v kapse v pěst a měl tušení, že v ní svírá svou hůlku.

„Rád bych se omluvil za všechno, co jsem ti kdy udělal, Snape,“ pravil Sirius a napřáhl k němu ruku. Snape na něho civěl, jako by se zbláznil. Po chvíli nepříjemného ticha přijal nabízenou ruku a tvářil se u toho jako bůh pomsty.

„Omluva se přijímá,“ zavrčel skrz pevně sevřené rty. Kdyby tu nebyli všichni ostatní, schytal by Black nějakou kletbu za to, že si z něj střílí.

Sirius spokojeně potřásl jeho rukou a pak se otočil na Brumbála.

„Albusi, můžeme již jít? Chtěl bych si jít odpočinout. Cesta mě dost vyčerpala.“

„Ale jistě, Siriusi. Mimochodem, už se ti Harry zmínil, že si volný?“ zeptal se Brumbál a pobaveně sledoval Harryho, který se začal ve svém křesle vrtět.

„COŽE??? Já jsem volný???“ zařval Sirius. „A to mi říkáte až teď?“ vyčítavě hleděl na Harryho a Brumbála. Harry uhnul před Siriusovým pohledem.

„Promiň, Siriusi, nějak jsem na to zapomněl,“ špitl tiše.

„Já jsem volný,“ opakoval si sám pro sebe. „Já jsem volný,“ vykřikl šťastně a objal první osobu, která k němu byla nejblíže. Severuse Snapa.

Sotva si uvědomil, co udělal, okamžitě ho pustil a vyděšeně odskočil pryč. Oběma se na tváři usadil znechucený výraz.

„Promiň, Snape“ zavrčel nevrle. Jak to mohl udělat, obejmout zrovna Snapa! Proč Snapa!! Proboha, teď se do něj bude navážet ještě víc. Sakra!

„Asi už půjdu,“ otočil se bleskurychle na Brumbála a než stačil kdokoliv zareagovat, byl pryč.

„Tak, myslím, že už se rozejdeme,“ prolomil nastalé ticho Brumbál.

„Tak nashledanou, páni profesoři a paní profesorko,“ rozloučilo se trio a zamířilo do nebelvírské věže, kde, jak předpokládalo, bude Sirius. Ten seděl u krbu a zíral do plamenů. Harry si k němu přisedl a položil mu ruku na rameno. Sirius se na něj podíval, v očích bezradnost.

„Co se děje, Siriusi?“ zeptal se a nepřestával mu hledět do očí.

Ten mu věnoval utrápený pohled.

„Nevím, Harry. Mám takový divný pocit. Jako by ze mě spadla zvláštní tíže, o které jsem ani nevěděl, že by na mě ležela. Netuším, co budu dělat se zbytkem svého života. Je úžasné, že jsem svobodný, ale na druhou stranu jsem velkou část svého života prožil ve vězení. Je těžké o tom přemýšlet,“ řekl Sirius a složil hlavu do dlaní. Harry nevěděl, co mu na to říct. On něco takového nikdy nezažil. Pak dostal nápad.

„Mohl by si zůstat tady s námi do konce prázdnin. Pak se uvidí, co bude. Možná pro tebe bude mít Brumbál nějakou práci.“

Sirius na Harryho překvapeně hleděl a pak se na jeho tváři objevil malý úsměv.

„Rád tu s vámi zůstanu. A chtěl jsem vás poprosit, abyste mi všichni tykali,“ Rozhlédl se po všech a ti přikývli.

„Měli bychom jít spát. Už je dost pozdě,“ ozvala se Hermiona s pohledem na hodinky. Byla již jedna hodina ráno. Všichni se zvedli a zamířili do postelí. Všichni až na Siriuse. Když si Harry všiml, že ho jeho kmotr nenásleduje, zastavil se a otočil se k němu.

„Co se děje, Siriusi?“ zeptal se a propaloval svého kmotra zvědavým pohledem.

„Nevím, kde dnes budu spát, Harry. Do domu Blacků se vratit nechci. Uvažuji o tom, že přespím tady ve společence.“

„To ať tě ani nenapadne. Budeš spát s námi v pokoji. Je tam ještě jedna volná postel a nikomu to vadit nebude. Že ne?“ otočil se na ostatní kluky, kteří zakroutili hlavou. Vůbec jim to nevadilo.

„Budeme rádi, když tam s námi budeš, Siriusi,“ řekl za všechny Draco. Sirius se usmál a následoval je do ložnice.

Všichni se převlékli do pyžam, jen Sirius si své vyčaroval, protože s sebou nic neměl. Na cestě do Bradavic spal v podobě Tichošlápka. Vůbec se nepřeměňoval pro případ, kdyby ho někdo náhodou viděl. Byla to pro něj vítaná změna konečně spát ve své pravé podobě. Všichni si vlezli do postelí, popřáli si dobrou noc a upadli do pokojného spánku. Pokojného? Jak pro koho.