Omlouvám se, že přidávám až teď, ale dřív jsem se sem nedostala. Chtěla bych moc poděkovat Betty, která má s opravou našich kapitol velkou práci a zvládá to skvěle. Také děkuji, že jste vydrželi čekat, na psaní téhle kapitoly jsme si nějak nemohli najít čas, bohužel. Doufám, že se Vám bude líbit. Winky
Ministr si oprašoval z ramen saze a rozhlížel se kolem. Bylo to již dlouho, co zde nebyl. Když spatřil Harryho, usmál se na něj. Ale Harrymu ten úsměv připadal falešný jako galeon z leprikóního zlata.
Harry si prohlížel muže, o kterém věděl, že to byl bývalý bystrozor a nynější ministr magie. Netušil, co od něj může čekat, jen doufal, že nebude horší než Popletal.
Ministr ze sebe smetl poslední neexistující smítko a otočil se k Brumbálovi.
"Dobrý den, pane řediteli, vidím, že tu na mě již čekáte. Rád vás poznávám, pane Pottere," otočil se znenadání Brousek k Harrymu a podával mu ruku, který ji poněkud váhavě přijal.
"Také vás rád poznávám, pane ministře," řekl Harry a snažil se vyprostit ruku z jeho sevření. Ten člověk se mu ani trochu nelíbil.
"Vítám vás v Bradavicích, pane ministře. Mohu vám něco nabídnout?" Ozval se do nastalého ticha Brumbál.
"Nedal byste si šálek citronového čaje? Nebo raději pár citronových bonbonů?"
"Jen čaj, děkuji, profesore." Brumbál zavolal skřítka a objednal čaj a sušenky pro všechny tři. Za okamžik se všechno objevilo stole.
"Pane řediteli, mohl byste nás na chvíli omluvit? Rád bych si s panem Potterem promluvil o samotě. Pokud by mu to ovšem nevadilo." Otočil se na Harryho, který jen pokrčil rameny. Brumbál mu věnoval dlouhý pohled, než se zvedl a vydal se ke dveřím do svého bytu.
Harry sledoval, jak se zavřely dveře za jeho dědečkem, a v duchu se připravoval na rozhovor s ministrem. Nepočítal s tím, že by to byl přátelský rozhovor u čaje.
"Tak pane Pottere. Jistě vám nemusím vysvětlovat, proč tu jsem."
"To teda nemusíte," skočil mu do řeči Harry, který už chtěl mít toto setkání za sebou.
"Chtěl bych vám předat milost udělenou Starostolcem panu Siriusovi Blackovi," pokračoval ministr, jako by ho nikdo nepřerušil. Na Harryho se však ani jednou nepodíval.
"Vám, jako jeho kmotřeneci, bude předána jeho milost a dále obdržíte peněžitou náhradu újmy, která byla panu Blackovi způsobena."
"To snad nemyslíte vážně," rozhořčil se Harry. "Vy chcete nahradit dvanáct let života v Azkabanu penězi? To strádání u mozkomorů se nedá vymazat tak snadno, jak si myslíte," Harry se po tomto výbuchu rychle ovládl. Nechtěl si ministra poštvat proti sobě, i když mu něco říkalo, že se to stejně stane.
"To je samozřejmě pravda," přitakal ministr a začal hledat v kapsách svého hábitu. Po chvíli vytáhl zapečetěný pergamen a podával ho Harrymu.
"Zde je milost pro vašeho kmotra." Harry natáhl ruku, aby si pergamen převzal, ale Brousek jej odmítl pustit.
"Upřímnou soustrast," řekl, když konečně svitek pustil. Harry nepovažoval ministrova slova bez špetky emocí za nic pravdivější, než uvítací úsměv.
"Potřebujete ještě něco, pane ministře?" Zeptal se a nespouštěl z něj oči. Měl tušení, že to není všechno, o čem s ním chtěl mluvit a měl pravdu.
"Ještě jsem chtěl s vámi něco probrat," odmlčel se Brousek. Harry se na něj netrpělivě podíval a on pokračoval.
"Chtěl jsem vás požádat, abyste se občas ukázal na ministerstvu a poskytl nějaký ten rozhovor novinářům. Jen tak jednou týdně. Vzbudilo by to v lidech důvěru v ministerstvo. Slyšel jsem, že se prý chcete stát bystrozorem. Mohl bych vás seznámit s jejich vedoucím. Tak co na to říkáte, pane Pottere?"
"Pane ministře, nechci být neuctivý, ale když se nechám vidět na ministerstvu, nemělo by to znamenat, že souhlasím s tím, co dělá? Jestli ano, tak je mi líto, ale musím vás odmítnout. S některými praktikami ministerstva nesouhlasím. Obzvláště se zavíráním nevinných lidí do Azkabanu," Harry se pátravě podíval na ministra a čekal na jeho reakci.
"O jakých nevinných lidech to mluvíte, pane Pottere? Všichni, kdo jsou v Azkabanu, si to zasloužili. Bez výjimky. Měl byste změnit názor na můj návrh. Musíte dát lidem naději a víru v to, že je ministerstvo ochrání. Je to vaše povinnost. Lidé za vámi jdou," řekl Brousek, který už během řeči začal brunátnět.
"Všichni si to vězení nezaslouží. Zapomněl jste, proč jste sem dnes přišel? Co můj kmotr? Myslíte si, že si to věznění zasloužil? Přestože byl nevinný?" Zeptal se Harry, který byl znovu naštvaný, ale podařilo se mu to skrýt lépe než Brouskovi.
"To byl jen jeden případ. U nikoho jiného nebyla prokázána nevinna. Podle jednoho případu nemůžete soudit většinu," ohradil se ministr, který byl nyní vytočený do běla.
"V tom máte pravdu, pane ministře. Všichni ale nemusí být vinní. Sirius strávil v Azkabanu dvanáct let za něco co neudělal. Neměl na tom žádnou vinnu. A jak říkají mudlové, výjimka potvrzuje pravidlo."
"Bylo tam tehdy dost očitých svědků, kteří tvrdili, že Black ty lidi zavraždil. Nepovažovali jsme za nutné vyslýchat ho," reagoval Ministr na Harryho slova.
"A tak jste poslali nevinného člověka do Azkabanu," zavrčel už úplně naštvaný Harry. "Máte jediné štěstí, že se toho Sirius nedožil. Jinak by vám od plic řekl, co si o tom myslí. A pak by vám tu vaší náhradu za dvanáct let jeho života narval do..."
"To by snad stačilo, pane Pottere," přerušil ho ministr. "Bylo to rozhodnutí Starostolce a jako takové ho budete akceptovat," ministr byl rudý vzteky a přestával se ovládat. Ten kluk ho dováděl přímo k zuřivosti. Vyskočil na nohy a přistoupil k Harrymu. Byl skoro o hlavu vyšší než on. Tyčil se nad ním a měřil si ho pohledem. Po chvíli se trochu vzpamatoval.
"Vyřiďte Brumbálovi, že mu pošlu sovu," pronesl ledově. Otočil se k Harrymu zády a bez pozdravu se odletaxoval na ministerstvo.
Harry si oddechl. Byl rád, že má ten rozhovor již za sebou, a vydal se ke dveřím, za kterými zmizel jeho děda. Zaklepal, jelikož ho nechtěl vyrušit a po tichém dále vstoupil dovnitř.
Ještě nikdy tu nebyl a tak se zvědavě rozhlížel okolo. Byl překvapen velikostí pokoje a jeho vybavením. Byla to kruhová místnost o něco větší než ředitelna. Přímo naproti němu byla dvě veliká okna, ze kterých byly vidět rozlehlé školní pozemky i část Zapovězeného lesa. Mezi těmito okny byl krb a vedle něj sedací souprava v béžové barvě. Všiml si svého dědy, který seděl na křesle s knihou v ruce a rozešel se k němu.
Cestou se nepřestával rozhlížet. Napravo od něj se táhla až k oknu velká knihovna plná na první pohled vzácných a starých knih. Naproti ní byly troje dveře. Harry předpokládal, že vedly do ložnice, koupelny a do soukromé laboratoře ředitele.
Brumbál seděl a pozoroval svého vnuka, jak se rozhlíží kolem sebe. Podle jeho výrazu poznal, že jeho byt na něj udělal dojem.
"Potřeboval si něco, Harry?"
"Ministr už odešel a vzkazuje ti, že ti pošle sovu. Nejspíš s tebou bude chtít mluvit."
Harryho tón Brumbálovi napověděl, že rozhovor nedopadl zrovna moc dobře.
"Co se stalo?" Zeptal se a nepřestával sledovat svého vnuka, který se posadil na pohovku, než promluvil.
"Chtěl, abych dělal ministerstvu maskota. Sice to tak nenazval, ale z toho, co mi řekl, to tak vyznělo. Myslí si, že on mi něco nabídne a očekává, že já jako poslušný chlapeček mu to odkývám." Brumbál jen přikývl. Tušil, že se Brousek o to pokusí.
"Tušil jsem, že po tobě bude chtít něco takového. Podobný nápad měl i Popletal, který se s tebou chtěl také sejít. Požádal mě a to několikrát, abych mu zprostředkoval setkání s tebou. Vždycky se mi podařilo jeho plán nějak překazit. U Brouska to ale nešlo. Měl ti předat milost pro Siriuse a já s tím nemohl nic udělat, když už to bylo i ve Věštci. Kdybych odmítl dovolit, aby se s tebou setkal, novináři by to rozhlásili a hodně lidí by naléhalo, aby ses s ním setkal. Je mi líto Harry, jak to dopadlo."
"Ty za nic nemůžeš, dědo," pravil Harry a zvedl se, aby ho objal. Po chvíli se však odtáhl.
"Měl bych už jít. Chtěl jsem se ještě stavit za Hedvikou. Dlouho jsem za ní nebyl. Musím se jí omluvit."
"Já to chápu Harry, jen běž," usmál se Brumbál a sledoval ho, jak odchází.
Harry zamířil přímo do sovince. Když tam dorazil, snesla se hned sněžná sova k němu. Rozhořčeně zahoukala a klovla ho do prstu.
"Au, Hedviko. Omlouvám se, že jsem za tebou nepřišel dříve, ale bylo toho na mě trochu moc," Harry se natáhl k Hedvice a pokusil se ji pohladit po peří. Ona však od jeho ruky odskočila.
"Hedviko, prosím. Víš, že tě mám rád. Tohle mi nedělej." Sova se konečně nechala pohladit. Harry ji hladil po peří a přemýšlel o rozhovoru s ministrem. Milost pro Siriuse měl zastrčenou v kapse. Hedvika si všimla, že je zamyšlený a jemně ho dloubla do prstu a tázavě zahoukala.
"Měl jsem setkání s ministrem, Hedviko. Sirius dostal milost. Bohužel přišla už pozdě," šeptl Harry a osamělá slza stekla po jeho tváři. Hedvika smutně zahoukala. Harry ji dál bezmyšlenkovitě hladil, dokud ho znovu něžně neklovla. Probral se ze svých úvah a všiml si, že se v sovinci značně zešeřilo. Vstal, slíbil Hedvice, že za ní brzy zase přijde a vydal se hledat své kamarády.
Neměl ani ponětí, kolik je hodin. Ale tušil, že právě probíhá večeře. Musí si pospíšit. Za chvíli již byl před velkou síní a zjistil, že je to pravda. Všichni ostatní už seděli u stolu a večeřeli.
"Omlouvám se, že jdu pozdě. Zdržel jsem se v sovinci," omluvil se Harry, když se na něj všichni otočili. Pak si sedl na své místo a pustil se do jídla. Večeře byla vynikající jako vždy, ale on skoro nevnímal co jí. Stále myslel na Siriuse a na milost, kterou měl v kapse. Rozhodl se, že si ji později prohlédne.
Po večeři se všichni odebrali do věže, kde se hned Harryho začali vyptávat na rozhovor s ministrem. Všichni se s ním shodli na tom, že udělal dobře, když Brouskovu nabídku odmítl. Samozřejmě byli zvědaví i na milost pro Siriuse a chtěli ji vidět. A Harry, jelikož byl sám zvědavý, rozlomil pečeť starostolce a rozložil pergamen. Niky nic takového neviděl. Pergamen obsahoval pouze jeden dlouhý odstavec a podpisy členů starostolce.
Milost udělená Starostolcem
Na základě nově získaných informací dokazujících nevinnu se Starostolec rozhodl udělit Siriusi Blackovi odsouzeného za dvanáct vražd na doživotí v Azkabanu milost. Dále uděluje panu Blackovi peněžitou náhradu újmy způsobené uvězněním ve výši 100 000 galeonů.
Vzhledem k nedávnému úmrtí pana Blacka, bude tato milost i finanční náhrada předána jeho nejbližšímu žijícímu příbuznému, jeho kmotřenci Harrymu Jamesi Potterovi.
Rozhodnutí Starostolce nabývá účinnosti dnešního dne.
Pod tím byly podpisy všech členů Starostolce. Harrymu vhrkly slzy do očí. Kdyby Sirius žil, byl by neskonale šťastný, že je konečně volný a může si svobodně užívat života. Harry složil pergamen a vydal se do ložnice. Byl velmi unavený. Dnešní den byl pro něho náročný. Zejména na jeho psychiku. Usnul, jen co se jeho hlava dotkla polštáře. Pod tíhou všech událostí se mu té noci znovu zdálo o Siriusovi a událostech na ministerstvu.
Další den se vše vrátilo do starých kolejí a mohli si všichni společně užívat prázdniny. A tak letěl den za dnem. Než si to stačili uvědomit, byli v Bradavicích už dva týdny.
Harry se probudil opět z noční můry. Podíval se na hodiny a zjistil, že jsou teprve čtyři hodiny ráno. Podle nesčetných zkušeností věděl, že již neusne. Proto se oblékl a šel do společenské místnosti. Nevěděl, co bude dělat, než se ostatní vzbudí, ale pak ho něco napadlo. Mohl by si jít třeba zalétat. To ho vždy uklidnilo a dokázalo přivést na jiné myšlenky. Vrátil se do ložnice a teple se oblékl. Sice bylo léto, ale noci ve Skotsku byly chladné a navíc na koštěti byla zima. Zvlášť při jeho stylu létání.
Oblečený se vydal na hřiště. Teprve po cestě si uvědomil, že si zapomněl vzít pobertův plánek nebo alespoň neviditelný plášť. Chtěl se pro něj vydat, když náhle za sebou uslyšel hlas profesora lektvarů.
"Kampak, pane Pottere. Co děláte tak brzy ráno na chodbě? Neměl byste ještě být ve své ložnici?" Zeptal se Snape a pozoroval chlapce, který se k němu pomalu otočil. Když se na něj podíval, viděl v jeho zelených očích potlačovanou bolest.
"Omlouvám se, profesore, ale nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít," zalhal Harry. ´Nemusí vědět, že jsem měl v plánu opustit hrad,´pomyslel si.
"Lžete," ozval se profesor. Sice se jejich vzájemná nenávist za poslední dny dost zmírnila, ale ještě se úplně nevytratila.
"Měl jste namířeno ven, že je to tak?" Harry jen mlčky přikývl.
"Měl jsem v úmyslu jít si zalétat. To mě vždy dokáže uklidnit," šeptal Harry, ale na muže před sebou se nepodíval.
"Měl jste noční můru, že? Ani se vám nedivým, že jste chtěl jít ven se proletět. Já také mívám noční můry. Pomáhá mi, když se procházím po chodbách hradu. Tak běžte. A dejte si pozor na Filche. Když jsem ho potkal, byl ve druhém patře." Harry se na Snapea překvapeně podíval. On mu nevynadal, nezahnal ho zpátky a dokonce ho varoval. Tohle od něj tedy nečekal. Zůstal stát na místě.
"Tak na co čekáte, pane Pottere. Ať už vás tu nevidím. A ještě něco. Měli bychom obnovit naše lekce nitrobrany. Tak se můžete ubránit Pánovi zla a také některým nočním můrám. Očekávám vás zítra ve tři hodiny v mém kabinetě. A teď už konečně zmizte," zavrčel Snape a obešel Harryho, který stále stál na místě. Pak se rozešel k bráně.
Na pozemky se dostal poměrně snadno. Ani Filche nezahlédl. Vyndal se skladu svůj kulový blesk a za chvíli se proháněl v povětří. Miloval létání a to mu pomohlo zapomenout na jeho sen. Létal, dokud nebyl unavený a nezačalo se rozednívat. Uvědomil si, že ho jeho přátelé budou hledat a tak odklidil koště a vydal se zpátky do hradu. Dal si dlouhou sprchu a sedl si ve společence do jeho oblíbeného křesla. Jen co přišli ostatní, vydali se společně na snídani.
Celou cestu a snídani nikdo z nich nepromluvil. Každý z nich přemýšlel, co by mohli dnes podniknout. Každý kromě Harryho. Ten myslel na zvláštní rozhovor se Snapem. Ani si nevšiml, že snídaně už skončila a ostatní na něj čekají.
"Děje se něco, Harry?" Zeptala se Elis a starostlivě si ho prohlížela.
"Nic se neděje," odpověděl Harry a nasadil úsměv.
"Co chcete dnes podniknout?" Zeptal se. Většina byla pro to, aby si zahráli famfrpál. Hermiona a Neville jako obvykle zůstali na zemi. Zatímco Neville pozoroval hru a povzbuzoval oba týmy, Hermiona si s sebou přinesla knihu, aby se nějak zabavila. Hráli takhle až do oběda. Málem by ho zmeškali, kdyby za nimi nepřišla profesorka McGonagallová a neupozornila je.
Odpoledne se rozhodli strávit na pozemcích. Posadili se do trávy na břehu jezera a povídali si. Výborně se při tom bavili a čas jim rychle utíkal. Než se nadáli, byl čas večeře. Pomalu se zvedali a rozhýbávali místa ztuhlá z dlouhého sezení, když se za nimi ozvalo zavrčení.