Kapitola II

Přidáváme druhou kapitolu. Další přibyde až v novém roce. Přejeme Vám šťastný Nový i nový rok.

Nymf a Winky

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ráno se Harry probudil a v první chvíli nevěděl kde je. Pak si vzpomněl, co se včera stalo, a uvědomil si, že má jít za ředitelem. Nevěděl sice, kolik je hodin, ale rozhodl se, že je nejvyšší čas vstávat. Vyskočil z postele a za chvíli již mířil k chrliči před brumbálovou pracovnou. Když k němu došel, zarazil se. Uvědomil si, že mu Brumbál zapomněl říct heslo.

,Určitě to bude nějaká sladkost,´ pomyslel si a začal zkoušet různé sladkosti od citronové zmrzliny přes lékořicové hůlky až po bertíkovy lentilky tisíckrát jinak. Chrlič však zůstal neoblomně stát na svém místě. Harry si sedl k chrliči a rozhodl se, že zde na Brumbála počká. Za chvilku spatřil, jak vychází zpoza rohu. Harry okamžitě vyskočil na nohy.

"Dobré ráno, Harry, čekáš tu dlouho?" Zeptal se a mile se usmál.

"Dobré ráno, pane profesore. Nečekám tu dlouho, před chvíli jsem přišel." odpověděl Harry a opětoval mu úsměv.

"Půjdeme do ředitelny, to, co ti sdělím, by mělo zatím zůstat mezi námi." Promluvil Brumbál a řekl chrliči heslo. Vystoupali po točitém schodišti a vešli do pracovny. Brumbál se posadil do svého křesla a naznačil Harrymu, aby se posadil proti němu. Než promluvil, začaroval pracovnu proti odposlechu a proti vyrušení. Toto kouzlo může porušit pouze ten, koho pozval.

"První věc, kterou ti chci říct, je, že ty a Remus jste zdědili veškerý Siriusův majetek."

"Ale já jeho majetek nechci!" skočil Harry Brumbálovi do řeči.

 "Já to vím Harry, ale už s tím nic nenaděláš. Když to nepřijmeš, přejde jeho majetek na jeho nejstarší příbuznou."

"Belatrix" řekl Harry tak nenávistně, že i Snape proti němu byl amatér (a to je co říct).

"Takže přijímáš?"

"Ano."

"Výborně, chtěl bych se zeptat, jestli souhlasíš, aby u vás zůstal fénixův řád." Počkal, až Harry přikývne a potom pokračoval. "Kromě domu jste zdědili také Siriusův trezor v Gringottovic bance, hypogrifa Klofana, o kterého se teď stará Hagrid a skřítka Kráturu."

"Já ho nechci, zradil Siriuse!"

"Nemusíš ho mít u sebe, ale prosím tě, abys ho nepropouštěl, ví toho příliš moc. Mohl bys ho třeba poslat sem do Bradavic, aby pomáhal v kuchyni." Klidnil ho rychle Brumbál.

"Tak dobře. Kráturo!" S tichým puk se v pracovně objevil skřítek s rypákovitým nosem.

"Co si přejete, pane?" Zeptal se a poklonil se, přitom si mumlajíc. "Tenhle má být můj Pán? Kamarádí se s krvezrátci a mudlovskými šmejdy. Ach, kdyby to má paní viděla."

"Kráturo, zakazuji ti takhle mluvit o mých přátelích! Přeji si, aby ses přidal ke skřítkům v bradavické kuchyni. Zakazuji ti, abys od tud kamkoli odcházel."

"Jak si pán přeje." Odpověděl Krátura a s dalším puk zmizel.

"Tak to bychom měli." Promluvil po chvíli Brumbál. "Teď k další věci, kterou s tebou potřeuji probrat. Když jsi byl malý, tvoji rodiče u mě nechali dopis pro tebe. Tušili, že se může něco stát...."

"Proč jste mi ho nedal dřív?" Přerušil ho Harry. Brumbál v jeho očích vyděl výčitky a hněv.

"Musel jsem tvým rodičům odpřísáhnout, že ti ho nedám dřív, než dosáhneš šestnácti let. Výš, co je to neporušitelný slib?" zeptal se a upřel na něj svůj pohled. Harry si opět připadal jak pod rentgenem.

"Hermiona mi o něm říkala a Ron nám objasňoval podrobnosti."

"Ano, slečna Grangerová, i když je mudlovského původu, ví o kouzelnickém světě víc, než kouzelnické děti. Ovšem vše v knížkách také nenajde, proto se hodí celoživotní znalosti pana Weasleyho.  Vraťme se ale k naší věci." Brumbál vytáhl šuplík u svého stolu a vyndal z něho nažloutlou pergamenovou obálku, kterou podal Harrymu.

"Znám obsah tohoto dopisu. Po přečtení budeš mít jistě plno otázek. Rád ti je zodpovím."

Chlapec si jí od něj roztřesenýma rukama vzal. Na horní straně bylo úhledně napsáno jeho jméno, Harry. Písmo bylo velmi podobné tomu jeho. Otočil obálku a opatrně ji rozbaloval, jako by to byla ta nejcennější a nejkřehčí věc na světě. Pro něj to tak bylo. Cítil přitom na sobě Brumbálův pohled, ale ten ho teď nezajímal, teď pro něj existovala jen obálka. Opatrně z ní vytáhl pergamen, rozevřel ho a dal se do čtení.

Milý Harry,

vím, že až budeš číst tento dopis, budeme již s Jamesem mrtví. Vím to tak jistě, jako vím, že ty můj synu, budeš žít dál a já ten dopis nepíši zbytečně.

Harrymu začaly po tvářích téct slzy. ,Oni věděli, že se něco stane, byly s tím smíření. Proč se to muselo stát?´ Prohnalo se mu hlavou.

Měla bych ti něco vysvětlit. Je na čase, povědět (v tomto případě napsat) ti pravdu. Celý život se žil v domnění, že tvými jedinými příbuznými je má sestra a její rodina. Ale to není pravda. Nebylo však bezpečné, aby ses to dozvěděl dřív. Ohrozil by si tím jak sebe, tak i ostatní. Tvůj otec a můj manžel, James Potter, má ještě další příbuzné. Jeho rodiče ještě stále žijí.

Harry se zarazil. Tento odstavec si musel přečíst několikrát. Má jiné příbuzné, než Dursleyovi a za chvíli se dozví koho. Zaplavil ho pocit štěstí.

Když se James narodil, kvůli bezpečnosti dostal jiné příjmení. Ani jeho rodiče nemají stejná příjmení. Myslím, že je oba dobře znáš. Nezlob se na ně, že si tě nevzali k sobě, bylo to moc nebezpečné. Vím, že chtěli, měli tě oba velmi rádi, a proto jsme si je oba zavázali slibem, že ti nic nepoví.

Tvoji prarodiče se jmenují Albus Brumbál a Minerva McGonagallová.

Harry chvíli nevěřícně civěl do dopisu. Nemohl tomu uvěřit. Jeho příbuzní mu byly tak blízko, ale přitom tak daleko. Říkal si, že snad už bude překvapením konec. Další věta v dopisu ho však vyvedla z omylu.

To ovšem ještě není vše. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nesmírně šťastná. Ovšem návštěva u lékouzelníka nám přinesla velké překvapení. Měl bys vědět, že nejsi jedináček, jak si myslíš. Měl jsi dokonce dva sourozence. Hned po vašem narození jsme však museli tvé sourozence ukrýt. Rvalo nám to srdce, ale nemohli jsme vás všechny mít u sebe. Před vaším narozením byla vyslovena věštba, která se týkala chlapce narozeného na konci července. Ty, Harry, ses narodil třicátého prvního července za minutu půlnoc a tví sourozenci až prvního srpna. Nemohli jsme schovat vás všechny, protože mnoho lidí vědělo o tom, že jsem v jiném stavu. Nehodlali jsme vás však ohrozit všechny, neboť jsme věděli, že po nás Voldemort půjde. Ty jsi zůstal u nás a tvá sestra s tvým bratrem šli do náhradní rodiny. Mají stejná jména, která jsme jim vybrali, ale jiná příjmení. Brzy se s nimi setkáš.

Můj chlapče, přeji ti vše nejlepší k tvým dnešním narozeninám. Doufám, že se máš dobře a neteskníš po nás. Co se stalo už nejde změnit a nemá cenu se proto trápit. Mám tě ráda a věřím, že svůj nelehký úkol zvládneš. Vždyť jsi náš syn. Kdyby si však nezvládl, nikdo ti to nemůže vyčítat, ale vím, že ty se jen tak nedáš. Pamatuj si, každý máme na světě určitý úkol a je jen na nás, jak se ho zhostíme. Tobě bohužel připadl jeden z těch těžších. Doufám, že po naší smrti se setkáme až za hodně dlouhou dobu. Přeji ti hodně štěstí v tvém životě.

S láskou, tvá matka Lili.

Harrymu se do očí opět nahrnuly slzy. ,Mám sourozence! Kde jsou? Jak vypadají? Ví vůbec o mně?´ Takové a další otázky se mu rojili v hlavě, když se na pergamenu objevila ještě další slova.

Ahoj Harry,

ani nevíš, jak rád bych tě poznal. Naučil tě hrát famfrpál a chodit za holkama (kdyby tohle viděla Lili, asi by mě zaškrtila). Rád bych ti také osobně předal neviditelný plášť, jako mě můj otec. Bohužel nám nebylo dovoleno strávit spolu víc času.

Podle toho, jak jsem tě měl tento rok možnost poznat, jsi na svůj věk velmi dobrý v létání na koštěti. Řek bych ještě lepší, než já. A také jsi takový malý průšvihář. Zrovna včera jsi po celém domě proháněl na dětském košťátku od Siriuse kočku. No nic, mrzí mě, že jsem neměl možnost líp tě poznat, ani nevíš jak. Doufám, že máš stejně dobré přátele, jakými pro mě byli Sirius s Remusem.

Mám tě rád, prcku. James.

Teď už Harrymu tekly po tvářích slzy proudem. Ani se je nesnažil zadržovat.

Když se uklidnil, podíval se na Brumbála, který se na něj díval se smutkem v očích. Poté Harry udělal něco, co starý muž nečekal. Vyskočil z křesla, obešel stůl a objal ho. Byl nejdříve zaskočen, ale pak obětí opětoval.

"Odpust mi, nemohl jsem ti to dříve říct. Je mi to líto." Harry ho pustil a podíval se na něj svýma smaragdovýma očima.

"Já to chápu . . . . dědečku." Brumbál ho znovu objal. Nečekal, že uslyší slovo dědečku z úst svého vnuka po té, co mu zamlčoval tolik skutečností. Byl nesmírně šťastný. Po chvíli Harryho pustil a pokynul mu, aby se posadil.

Usadil se a dál ho sledoval. Před chvílí smutný výraz vystřídal milý úsměv. Vyděl ty jiskřičky v jeho očích, které tam prve nebyly. Hrály ještě živěji, než jak si pamatoval.

"Ehm . . dědečku? Mohu vědět, kdo jsou moji sourozenci?" zeptal se nesměle.

Brumbál pohlédl na hodinky a usmál se ještě víc. "Za chvíli se to dozvíš, měli by sem přijít."

A opravdu, někdo právě zaklepal na dveře.

* * * * *

Den předtím v kanceláři ředitele Bradavic

 "Severusi, mohl bys vyzvednout Harryho u jeho příbuzných? Potřeboval bych si ještě něco vyřídit." Brumbál se zkoumavě zadíval na muže sedícího před sebou.

"Albusi,nemůžeš vybrat někoho jiného, kdo by Pottera vyzvedl?" Zeptal se, příčemž slovo Potter vyslovil s co největší nenávistí.

"Bohužel nemohu. Ty jediný z učitelského zboru víš, kde ten chlapec bydlí a fénixův řád je plně zaměstnán."

"Tak proč ho nevyzvedne Minerva?" zeptal se a doufal, že se z toho vyvleče. Nechtěl vyzvedávat toho namyšleného spratka od jeho příbuzných.

"Nemůže, také má nějakou práci. Vyzvedneš ho tedy?" Snape rezignovaně přikývl a přál si to mát co nejrychleji za sebou. "Mohu odejít?"

"Ale jistě a děkuji. Buď u něj v jedenáct." Vystřelil z ředitelny jako blesk, aby si Brumbál na něj nevymyslel ještě něco horšího. ,Vlastně, co by mohlo být horší, než jít vyzvednout Pottera?´ říkal si cestou do sklepení. Chvíli před desátou se přemístil nedaleko domu číslo čtyři v Zobí ulici.

-------

Po Snapeove odchodu nastal v ředitelně na chvíli klid. Brumbál přemýšlel nad tím, jestli se ti dva přestanou někdy nenávidět. Možná právě toto pomůže, proto ho tam dnes také poslal. Uvědomil si, že je nejvyšší čas a měl by pomalu vyrazit. Došel ke krbu a vhodil do něj letax. "Kabinet profesorky McGonagalové" řekl a strčil do plamenů hlavu. Uviděl Minevru, která si právě zapínala cestovní plášť.

"Minevro, mohla bys prosím přijít na chvilku do ředitelny? Potřeboval bych s tebou ještě něco probrat."

"Samozřejmě Albusi, hned jsem tam." Chvíli poté, co ředitel vyndal hlavu z krbu, objevila se v něm McGoagalová.

 "Co jsi potřeboval Albusi?" zeptala se a pohlédla na svého manžela a zaměstnavatele.

"Chci tě požádat, abys vyzvedla jen Elizabeth, pro Briana dojdu sám." Oznámil ji a čekal na její reakci.

Minerva pouze přikývla, pak se ale zarazila. "Když ty půjdeš pro Briana, kdo půjde pro Harryho Albusi?"

"Neměj strach, požádal jsem Severuse. On ho vyzvedne."

"To snad nemyslíš vážně!" vykřikla. "Vždyť ti dva se nesnášejí. Jak jsi to mohl Harrymu udělat?"

"Uklidni se, Minevro. Už se stalo. Musíme jít. Elizabeth s Brianem už jistě čekají." Přešly ke krbu a odletaxovali se ke svým vnoučatům.

-------- 

Albus Brumbál vystoupil z krbu v malém domku na jihu Francie. Byl to útulný domek pro malou rodinu, která v něm bydlela. Stačil si sotva vyklepat popel z hábitu, když se na něj vrhl černovlasý chlapec s modrýma očima. Stejnýma očima jako měl on sám.

"Dědo, rád tě vidím. Je pravda, že se konečně zítra setkám s Harrym?" když Brumbál přikývl, pokračoval. "Jsem rád, že ho konečně poznám. Sice jsem toho o něm slyšel spoustu, ale nemůžu se dočkat, až ho konečně uvidím."

"Jsi strašně nedočkavý, dojdi si pro věci, já si zatím promluvím s tvými poručníky." řekl a sledoval, jak Brian bleskově vyběhl po schodech. Pak se vydal do kuchyně, kde doufal, že nalezne jeho poručníky. Oba seděli za stolem a tvářili se bezvýrazně, jako by o něčem přemýšleli. Když si ho všimly, tak vyskočili na nohy.

"Dobrý večer Albusi." pozdravili. Brumbál jim odpověděl a pak se posadil na volnou židli u stolu.

"Rádi vás zase vidíme. Co pro vás můžeme udělat?" Podívali se na něj. Věděli, proč přišel, řekl jim to Brian, ale chtěli to slyšet přímo od něho.

"Jistě víte, že dnes večer má narozeniny Brianův bratr Harry. Mám v úmyslu mu říci pravdu a chci odvést Briana do Bradavic, aby tam s ním strávil zbytek prázdnin." Oznámil a sledoval, jak posmutněli. Bylo mu jich líto. Vychovali Briana jako vlastního, protože nemohli mít vlastní děti. Sice již dávno věděli pravdu, ale bylo to pro ně stále těžké. Měli hlavně obavu, že když Briana nechají odejít, již ho neuvidí. Tato obava se jim musela zračit ve tváři, protože ji Brumbál zaplašil svými dalšími slovy.

"Samozřejmě odtud neodchází navždy. Má vás rád, na to nezapomínejte. Může sem jezdit o prázdninách, kdy bude chtít. Nezapomeňte na to, že on vás bere jako své rodiče, protože ty pravé nikdy neměl možnost poznat." Tím zaplašil chmury na tváři manželů a oni se trochu pousmáli. Za chvíli uslyšeli rachot na schodech. To byl Brian, který si dolů nesl svoje věci. Všichni se zvedli a šli do obýváku, kde na ně již čekal.

Když spatřil své poručníky vrhl se jim do náruče a sliboval, že jim bude psát, že na ně nezapomene a že na Vánoce určitě přijede. Po tvářích mu při tom stékaly slzy. Byl smutný, že odchází, ale také se nesmírně těšil, že konečně pozná svého staršího bratra.

"Můžeme?" Zeptal se Brumbál a sledoval, jak si jeho vnuk utírá uplakané oči do rukávu a při tom se nepatrně usmívá. "Ano, můžeme, dědo." zašeptal a vykročil ke krbu. Ještě jednou se otočil a zamával, než zmizel v plamenech, směr bradavická ředitelna.

"Dám na něj pozor. Nebojte se." Ujistil je Brumbál, než následoval svého vnuka.

------

Když Minerva McGonagallová vystoupila z krbu, rozhlédla se kolem. V tomto domě ještě nebyla. Jistěže již svou vnučku navštívila, ale to bylo před tím, než se před dvěma týdny přestěhovali zpět do Anglie. Teď stála v útulném obýváčku malého domku. Po chvíli si uvědomila, že v pokoji není sama. Na pohovce spala vedle sebe dvě děvčata. Jedno s rudými a druhé s hnědými vlasy. To byla její vnučka Elizabeth a její nevlastní sestra Ebony. Potichu přešla k pohovce a tak aby je nevylekala, probudila děvčata. Ta sebou úlekem škubla. Pak se Elizabeth otevřely oči. Chvíli hleděla na svou babičku. Šestnáctileté děvče s podobou své matky a očima svého otce. Když se na ní s nimi podívala, měla Minerva pocit, že se dívá do očí svého syna.

 "Ahoj Elis." zašeptala. Elis jí pohlédla do očí a pak ji objala.  "Ahoj babi. Tak ráda tě vidím. Stýskalo se mi po tobě." pravila Elis a přitiskla se k ní těsněji. Ebony, která se mezitím také probudila, je potichu pozorovala. Měla svou sestřičku ráda. I když její sestrou nebyla. Usmála se při vzpomínce, co dělala, když jim rodiče řekli pravdu. Tehdy hrozně vyváděla a nemohla uvěřit, že Elis není její pravá sestra. Nakonec však uvěřila , ale bylo jí to fuk. Měla jí stále ráda. Pak si ovšem vzpomněla, co jí Elis říkala. Dnes odchází a stráví zbytek prázdnin v Bradavicích. Stráví je tam se svými sourozenci. Zejména s jejím nejstarším bratrem. Ebony věděla, jak moc se Elis na toto setkání těší a doufala, že nebude zklamaná. Obě toho o Harrym už hodně věděli, protože jim babička Minerva o něm často vyprávěla.

Ebony doufala, že ho bude moci také poznat. Byl to její sen, poznat slavného Harryho Pottera a také navštívit Bradavice. Věřila, že tento sen by se jí mohl někdy splnit. Z jejích myšlenek jí vytrhl dupot na schodech, jak Elizabeth běžela pro své věci.

"Ráda tě vidím, Ebony." Usmála se na ní Minerva. "Myslíš, že bych mohla mluvit s tvými rodiči?"

"Také tě ráda vidím, babičko Minervo. Naši budou nejspíš v kuchyni."

Minrva se vydala do kuchyně, a Ebony zatím do patra za svojí sestrou.

"Dobrý večer" pozdravila hned ve dveřích.

"Vítáme Vás tu, Minevro, přišla jste pro Elizabeth?"

"Ano, zbytek prázdnin stráví v Bradavicích. Chtěla jsem vás také požádat, jestli byste nepustili i Ebony. Ale až za pár dní. Bylo na ní vidět, že by se tam také ráda podívala."

Manželé si vyměnili pohledy, než odpověděli. "Ano, je na ní občas vidět, že Elis závidí, ale snaží se to před ní skrývat. Mají se moc rády. Pustíme jí Minervo. Stejně jsme chtěli, aby začala chodit do Bradavic s Elis, tak se tam alespoň podívá." pousmáli se.

"Hlavně jí to prosím neříkejte. To, že bude chodit do Bradavic, má být překvapení, takže to ještě neví." Naléhali na ní a ona jim to slíbil. Za chvíli přišla do kuchyně Ebony, že Elis již čeká v obýváku. Všichni se tam vydali.

Jakmile Elizabeth uviděla své poručníky, vrhla se jim do náruče. Z očí jí vytryskly slzy. Sice se s nimi neloučila na vždy, ale měsíc je také dlouhá doba. Předsevzala si, že se sem před začátkem školy na pár dní vrátí. Ujistila všechny, že jim bude psát a pak se společně se svou babičkou odletaxovala do Bradavic. Už se nemohla dočkat, až konečně uvidí Harryho a taky Briana, protože se od konce školy neviděli.

Vystoupili z krbu a zjistili, že na ně již čekají. Brumbál seděl za stolem a pozoroval Briana, který se zvědavě rozhlížel kolem. Ještě nikdy zde nebyl. Když uslyšely letax, otočily se ke krbu, z kterého už vystupovala Elizabeth. Jakmile ji Brumbál uviděl, vyskočil a objal ji.

"Ahoj Elis, tak rád tě vidím."

"Ahoj Briane." Odpověděla, ale dál už ho neposlouchala. Stejně jako on tu ještě nikdy nebyla. Místnost ji uchvátila. Bylo zde mnoho zajímavých předmětů. Všimla si také nádherného rudého fénixe, který seděl na bidýlku u dveří. Brumbál si všiml Elizabetina pohledu.

"To je Fawkes, Elis. Už jsem ti o něm říkal." Vstal a přešel k fénixovi a pohladil ho.

"Fawkesi, to jsou má vnoučata, Elizabeth a Brian." Fawkes na ně pohlédl svýma krásnýma černýma očima a oni měli pocit, že jim vidí až na dno duše. Náhle odbili hodiny.

"Měli by jste jít. už je pozdě a za chvíli by měl dorazit Harry. Dnes přespíte u své babičky. Uvidíme se ráno. Dobrou noc." Poté všichni opustili ředitelnu. U chrliče se rozdělili.

Jen co dorazili do kabinetu profesorky přeměňování, šly si sourozenci hned lehnout. Věděli, že čím dříve půjdou spát, tím rychleji přijde nový den a oni poznají svého bratra.