Kapitola I

První kapitola. Doufáme, že se Vám bude líbit. Je to naše první povídka, proto bychom byly velmi rády za komentáře. Další kapitola bude zítra, nejpozději pozítří. Omlouváme se za případné chyby.

Winky a Nymf

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V Zobí ulici v domě číslo čtyři seděl za oknem černovlasý mladík a koukal ven. Nikdo nevěděl, na co kouká, ani na co myslí. Měl jizvu ve tvaru blesku a zelené oči poznamenané prožitým utrpením a bolestí ze ztráty dalšího blízkého člověka. Ano, byl to Harry Potter (to je teda objev). Byl to skoro měsíc, co vyděl zemřít svého kmotra a ještě se s tím  nedokázal smířit. Pořád věřil, že Siriuse je možné zachránit. Do dnešního dne ležel apaticky na posteli a koukal do stropu. Dnes se ale něco změnilo. Ráno po probuzení, kdy ho trápili noční můry spojené s Voldemortem, našel na svém stole dopis psaný úhledným rukopisem. Podle něho poznal, že pisatelem je sám profesor Brumbál. Ještě na něj byl sice naštvaný za to, co mu neřekl, ale dopis si přečetl. Mohlo jít o něco důležitého.

Milý Harry,

vím, že se na mě ještě zlobíš za to, že jsem ti všechno tajil, ale bylo to pro tvoje dobro. Bohužel pro tebe mám ještě jedno tajemství.

,Zase další tajemství´ pomyslel si Harry, ale pokračoval ve čtení.

Měl bys vědět, že jsem musel slíbit tvým rodičům, že se to nedozvíš před svými šestnáctými narozeninami. Musíme si promluvit.
Vím, že máš dnes narozeniny. Stavím se pro tebe dnes v jedenáct hodin večer a zbytek prázdnin strávíš v Bradavicích s pár přáteli. S pozdravem

Albus Brumbál

Nyní bylo tři čtvrtě na deset a tento dopis ležel na Harryho stolku vyhlazený od častého čtení, jako by nevěřil, že je to pravda. Hodinky na Harryho ruce právě ukazovali jedenáct hodin, když lampa proti jeho oknu zhasla. Náhlá tma venku ho vytrhla z přemýšlení. Z okna mohl vidět vysokou postavu zahalenou v černém hábitu, jak se blíží k domu číslo čtyři. Vzápětí uslyšel zazvonění.

Cink, cink.

Pomalu vyšel ze svého pokoje. Netoužil se setkat s Brumbálem, protože nevěděl, jak se k němu má chovat. Přepadla ho lítost nad tím, jak se choval při jejich posledním setkání. Rozhodl se, že se mu omluví. Až na schody slyšel, jak strýc Vernon cestou ke dveřím nadává. Když strýc otevřel dveře, zůstal Harry zkoprněle stát. Za dveřmi totiž nestál Albus Brumbál. Stál tam muž v černém hábitu, kterého většina studentů označuje za umaštěného netopýra. Stál tam Severus Snape a na tváři měl obvyklou ledovou masku a v očích nechuť a nenávist. Harryho lítost okamžitě přešla při pohledu na muže ve dveřích. Nahradila ji nenávist. Zároveň byl naštvaný na Brumbála, který nesplnil svůj slib.

"Dobrý večer, promiňte, že ruším," pronesl Snape ledovým hlasem a vešel dovnitř.

"Kdo jste? Co tady chcete?" Zařval strýc Vernon a brunátněl v obličeji. Harry stojící na schodech si všiml, že jeho žíla na spánku dosahuje kritického bodu.

Snape ho sjel ledovým pohledem, než odpověděl. "Přišel jsem pro Pottera," vyštěkl nenávistně a rozhlédl se kolem. Když spatřil Pottera na schodech, do jeho očí se vkradla ještě větší nenávist.

"Dobrý večer, pane profesore," pozdravil Harry a opětoval Snapeovi pohled plný nenávisti.

"Pottere, vezměte si své věci, ať už můžeme jít. Nehodlám se tu zdržovat celý večer," pronesl a sledoval, jak se Potter otáčí a vychází do schodů. V tom se otevřely dveře do obýváku a objevila se Petunie v růžovém županu. Když spatřila návštěvníka, zvědavě pohlédla na svého manžela.

"Co se děje Vernone?" zeptala se, ale než jí ten stačil odpovědět, ozval se Snape. "Vy budete nejspíš paní Dursleyová. Mé jméno není důležité. Přišel jsem pro Pottera. Teď když mě omluvíte, jdu se podívat, co tam tak dlouho dělá. Můžete mi říci, které dveře vedou do jeho pokoje?" Otočil se na ni a očekával její odpověď s nohou na prvním schodu. "Jsou to druhé dveře zleva." Snape tedy vykročil po schodech nahoru.

Poté co Harry došel do svého pokoje, posadil se na postel. ,Jak mi to mohl Brumbál udělat? Poslat pro mě zrovna Snapea, když napsal, že přijde sám. Nad tím uvažoval Harry, když seděl na své posteli. Své věci už měl dávno zabalené a tak nezbývalo než je vzít a jít dolů. Než se však stačil zvednout, dveře do jeho pokoje se otevřely a v nich stál Snape a nevěřícně si prohlížel jeho pokoj.

Když Snape vyšel do patra, okamžitě poznal, které dveře vedou do Potterova pokoje. Chvíli nevěřícně zíral na nespočet zámků na dveřích, než otevřel dveře. Spatřil Pottera, jak sedí na posteli. Očima si prohlédl ten pokoj. Byla zde pouze postel, skříň a stůl, jehož velkou část zabírala klec se sněžnou sovou. Tušil, že se jmenuje Hedvika, ale jistý si nebyl. Pottera se ovšem ptát nehodlal.

Harry vyskočil z postele, když spatřil svého profesora ve dveřích. "Co tady děláte, pane profesore? Myslel jsem, že na mě počkáte dole,“ zeptal se Harry překvapeně a nespouštěl oči ze svého profesora.

„Chtěl jsem vědět, co tady tak dlouho děláte, Pottere. Vezměte si své věci a pojďte.“ Přikázal a čekal, až Harry vezme svůj kufr a klec s Hedvikou. Přitom si všiml, jak je vyhublý a také, že má na sobě oblečení, které je mu o několik čísel větší. Chvíli si ho prohlížel a uvědomil si, že Potter nebyl tak rozmazlovaný, jak si myslel. To co viděl, stačilo k tomu, aby si uvědomil, jak se k němu choval, ale nehodlal si to připustit. ,Je to přece Potter, nezačnu ho snad litovat.´Pomyslel si Snape a následoval Pottera, který už vykročil se svými věcmi ke dveřím.

Sešli schody do přízemí, kde stále ještě stáli Dursleyovci a nespouštěli z nich oči. Hlavně teda ze Snapea. Petunii byl ten muž povědomí, ale nemohla si vzpomenout, kde ho již viděla. Společně s Vernonem čekala, co se bude dít.

Snape dorazil dolů jako první a otevřel dveře ven. Harry se u paty schodiště na chvíli zastavil. Pohlédl na své příbuzné. „Sbohem, uvidíme se další prázdniny.“ Strýc Vernon jenom něco naštvaně zavrčel a zmizel v obýváku. Teta Petunie však stále na Harryho hleděla. Harry se otočil k odchodu, když za sebou uslyšel. „Hodně štěstí Harry.“ Harry se na ni chvíli díval, než jí kývl na pozdrav a vydal se za svým profesorem, který již vyšel ze dveří. Když se za nimi zavřeli dveře, obrátil se Harry na Snapea.

„Pane profesore, vy jste na ní poslal matoucí kouzlo?“ zeptal se a nepřestával se na profesora dívat.

„Co to plácáte, Pottere?“ zasyčel Snape.

„Jen jsem se chtěl zeptat, zda jste ji neočaroval.“

„Proč bych ji měl očarovat pane Pottere? A hejbněte sebou, nemám na Vás celou noc.“ Odsekl Snape a oni se konečně vydali na cestu.

„Ptal jsem se proto, pane profesore, protože ona na mě nikdy nebyla tak milá, ani mi nikdy nepopřála hodně štěstí.“ Zčervenal Harry, když si uvědomil co všechno řekl.

„To myslíte vážně?“ zeptal se Snape nevěřícně.

„No, …víte….pane profesore, ona se na mě nikdy nekoukla jinak než jako na zrůdu a s tím se mnou také jednala.“ Teď se zarazili na místě, jak se na něj profesor prudce otočil.

„Zrůda? Vy jste podle nich zrůda?“ Vyštěkl a čekal na odpověď. Harry viděl v jeho očích vztek a usoudil, že bude lepší odpovědět, než se to snažit zamluvit.

„Ano pane, stejně jako mí rodiče,“ řekl a pokusil se odvést hovor jinam. „Kam to vlastně jdeme, pane profesore?“ Snape Chvíli nevnímal, jak byl zabrán do vlastních myšlenek.

„Vy nejste zrůda, pane Pottere, a ani vaši rodiče nebyli zrůdy. A pro vaši informaci, jdeme někam, odkud bychom se mohli přemístit.“ Odpověděl a chtěl pokračovat v cestě, když si všiml, s jakou námahou za sebou Harry vleče svůj kufr. „Ukažte, Pottere, zmenším váš kufr, bude nám při přemístění překážet.“ A vytáhl hůlku. Než se Harry nadál, strkal si zmenšený kufr a Hedvičinu klec do kapsy. Hedviku nechal letět do bradavic napřed. Když ji vyndal s klece, na chvíli se mu posadila na rameno, než roztáhla křídla a odletěla do tmy.

 Harry se Snapeem zrovna došli k parku na rohu Magnnoliové ulice, když se Snape zarazil a bleskově se otočil k Harrymu.

"Chytněte se mě, Pottere, přemístním nás." Řekl a natáhl k Harrymu ruku.Harry chvíli váhal, ale pak se jeho ruky chytil a přemístili se.

Harry měl pocit, jako by se ho někdo snažil protlačit úzkou trubičkou. Snapeova ruka se mu v sevření škubala. Nedostávalo se mu vzduchu. Začínalo se mu dělat špatně, už dva dny nic nejedl a předtím to také nebylo nic moc. Zavřel oči a snažil se myslet na něco jiného.

Když už myslel, že to nevydrží, najednou pocit zmyzel. Ucítil pevnou půdu pod nohama a otevřel oči. Harry se pomalu spamatovával z prožitého šoku a rozhlížel se kolem sebe. Stály v Prasinkách, na konci vesnice, směr Bradavice. Podíval se k hradu a vyděl přicházet vysoskou postavu se stříbrnými vlasy a plnovousem. Náhle ho přepadl zvláštní pocit, nevěděl, jak se má k Brumbálovi chovat. Byl na něj sice naštvaný, že pro něj nepřišel a že mu zase něco tají, ale zároveň se styděl za svoje chování při jejich posledním setkání. Vzpoměl si také na svoje rozhodnutí omluvit se, ale nemínil ho uskutečnit hned. Ne před Snapeem. Brumbál k nim došel a vesele se usmíval.

"Už jste tady, stalo se snad něco?" Zeptal se, když si všiml zachmuřeného výrazu profesora lektvarů.

"Promluvíme si o tom později, omluvte mě." A než stačil Brumbál cokoli říct, už mířil k hradu.

"Harry, omlouvám se, že jsem pro tebe nepřišel. Vyskytla se naléhavá záležitost, kterou jsem musel vyřídit. Tak jak jsi se měl?"

"To je v pořádku, pane profesore. Měl jsem se dobře. Omluovám se." Harrymu náhle přišli velmi zajímavé jeho  boty.

"Za co se omlouváš?" zeptal se Brumbál překvapeně.

"Za to, jak jsem se choval při našem posledním setkání."

"Neomlouvej se, to bych měl udělat já." Pronesl Brumbál a jeho hlas posmutněl. Harry byl tak překvapen tím co slyšel, že odtrhl zrak od svých bot a pohlédl mu do očí. S překvapením si všiml, že jiskřičky v jeho očích pohasly. Díval se na něj smutným pohledem a po předchozím úsměvu nebylo ani památky.

"Vy se neomlouvejte, pane profesore, to já jsem na vás křičel a zničil vaši pracovnu. Choval jsem se hloupě."

"Ale co, rozbil jsi pár věcí, které už jsoou stejně v pořádku. Byl jsi naštvaný. To já ti provedl něco mmnohem horšího. Pro tvé dobro jsem ti vše tajil a kvůli tomu zemřel Sirius."

Zmínka o jeho kmotrovy mu vehnala slzy do očí. "Tak nemluvte, pane. Byla to moje chyba. To já jsem šel na ministerstvo. Je to má vina, že Sirius zemřel, vy za to nemůžete."

"Ale Harry, ty za to nemůžeš. Už se stalo a nic s tím neuděláme. Měli bychom jít do hradu, už je pozdě. Mymochodem, všechno nejlepší k narozeninám." Harry se podíval na hodinky a skutečně, už měl narozeniny.

"Děkuji, pane." Nevěděl, co jiného by měl říct.

Došli mlčky k Bradavické bráně, profesor otevřel a vydali se do nebelvírské věže. Konečně dorazili do vstupní síně.

"Počkej chvíli, Harry, musím zapečetit bránu na noc." Harry se opřel o stěnu a pozoroval Brumbála, který namířil hůlku na bránu. Brána se pomalu a skřípavě zavřela a bylo slyšet cvakání zámků. Poté spolu zamířily do nebelvírské věže.

"Pane, nemusíte mě doprovázet, cestu ještě znám." Ozval se po chvíli Harry

"Já vím Harry," odpověděl ředitel a podíval se na něj modrýma očima schovanýma za půlměsícovými brýlemi, ve kterých už už zase hrály veselé jiskřičky. "Potřebuješ však heslo do věže a musím buclatou dámu informovat o tom, že nebelvírskou věž nebudeš obývat jenom ty"

"Ron a Hermiona přijedou?" Zeptal se Harry a oči mu zazářily radostí, že zase uvidí své přátele.

"Pan Weasley a slečna Grangerová přislíbyli, že za tebou přijedou. A nejen oni. Vše se brzy ráno. Přijď za mnou do ředitelny, až si odpočineš. A už jsme tady."

Právě dorazily před buclatou dámu, která hluboce spala.

"Buclatá dámo" promluvil Brumbál potichu. Buclatá dáma sebou trhla a otevřela oči.

"Dobrý večer, pane řediteli, co tu děláte tak pozdě v noci?"

"Buclatá dámo, přišel jsem vám oznámit jisté změny. Přivedl jsem Harryho, který tady bude až do konce prázdnin."

"Ale pane řediteli, studenti přeci přez prázdniny na hradě nezůstavají."

"Ano, já vím. Ale tento rok uděláme vyjímku. Harry není jediný student, který tu o letošních prázdninách bude. Přišel jsem Vás informovat o jejich pobitu ve věži. Jaké máte vybrané heslo?"

"Heslo je didaktika magna." Odpověděla buclatá dáma mírně neochotně, neboť se jí nelíbilo, že studenti budou na hradě o prázdninách a jí se o tom řekne až na poslední chvíly.

"Děkuji," pronesl Brumbál k buclaté dámě a víc si jí už nevšímal. "Tak, Harry, běž si lehnout, věci máš už nahoře. Zítra, tedy vlastně už dnes, za mnou přijď, povím ti poslední tajemství. Dobrou noc, Harry." Otočil se a odcházel. Harry se za ním díval, dokud nezašel za roh. Poté prošel portrétem a zamířil do své ložnice, kde opravdu našel své věci. Hedvika čekala na parapetu okna a jakmile ho uviděla, zahoukala na pozdrav a odlétla. Harryho potěšilo, že na něj čekala.

Chvíli ještě uvažoval o tom, co by se dnes ještě mohl dozvědět. Žádná z jeho teorií se ani zdaleka nepřiblížila skutečnosti.

Protože byl už ale velmi unavený, tak si oblékl pyžamo a zalezl do postele. Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, usnul hlubokým spánkem.

K jeho překvapení mu dnešní noci dal Voldemort pokoj, ani se mu nezdály žádné noční můry.