Ginny

Seděla na židli v malém pokoji a vzpomínala. Vzpomínala na chvíle strávené s ním. Jak se spolu smáli, žili jeden pro druhého. Na jejich společné chvíle, jeho dotyky, jeho slova lásky, jeho vůně….

Už to nikdy nezažije, už se s ním nikdy nesetká. Nesetká? Ale vždyť on je s ní stále, jako všichni její blízcí. Stále je vidí, povídá si s nimi, smějí se, hádají. Všichni jsou pořád stejní. Její rodiče, sourozenci, kamarádi manžel….

 Nikdo z nich se nezměnil.

 Ze zamyšlení jí vytrhlo otevírání dveří.

 "Paní Potterová, máte návštěvu," ozval se ode dveří hlas ošetřovatelky. Otočila se tam a okolo krku jí s výkřikem skočila asi osmiletá holčička.

 "Mamí!" Tvrdili jí, že je to její dcera, ale ona si na to nepamatovala a "její Harry" taky nic nevěděl. Hned ji objali další dětské ručičky, tentokrát o dva roky starších dvojčat.

 "Mami," pronesli radostně oba chlapci.

 "Siriusi, Jamesi, Lili, nechte maminku taky nadechnout," okřikla je za nimi jdoucí žena se žvýkačkovými vlasy.

 "Ahoj Tonksová, jak se máš?" usmála se na ni.

 "Ahoj Giny, dobře a ty?"

 ....

 Povídali si dlouho. Když se nakonec rozloučili a opustili oddělení, otočily se děti na ženu.

 "Teto, myslíš, že se z toho maminka dostane?"

 "To nevím, už to trvá čtyři roky," otočila se a podívala na dveře oddělení trvalého poškození. "Musíme doufat."